Tam, kde rok vychází

Čtyři obrazy. Každý svůj, každý jedinečný. V podstatném jsou vyjádřením téhož, v detailech plné kontrastů, invence a stylu. A zatímco tři jsou si podobné, čtvrtý si vytvořil výjimečnost nového řádu. Jednoduchost.
Sníh změnil kraj.

Proměnu zažij v přímém přenosu třeba ve večerním Kunějově, když chumelí a světlem lamp se prohánějí vějíře vloček, taky jedinečných.
O tři dny později nadílka ustane a pod Vysokým kamenem je jiný svět. Ze zapadané kaprounské návsi se kolem metrových závějí vydáváš vstříc bílé zemi.
Prohrnovací technika dosáhla dílčího vítězství nad patníky jejich částečnou likvidací, stačí ale málo a vše je při starém. Za odbočkou k Senotínu se rozzáří reflexní nápisy ACHTUNG – WARNING – POZOR, že dál do Klenové je cesta ponechána svému osudu. Tak z části.
Ke kapličce ještě úhledně ošetřeno, pak už jen koleje odvážných vozidel kličkujících mezi krajnicemi a spadlými vrcholky borovic.
Provizorní točna a Panenka Marie navigují poutníky zpět na křižovatku. „Kudy, prosím vás, do Bystřice teď?“ zazní z vracejícího se vozu. Protože cesty i jejich sněžnou tvář znáš, odpovíš, a kam se bojí auta, tam se vypravíš.

Ticho a laskavá samota. Zasněžený leden umožní, co můžeš cítit jen teď – horská duše České Kanady je přítomná víc než kdy jindy. Mrazivá poetika nabádá k pohybu, větrné proudy nad lesy též. Roztrhaná mračna se převalují oblohou a vše dohromady se pojí ve zvukovou kulisu tišenou kupami sněhu na stromech i pod nimi.
Projdeš lesními zatáčkami, kde se silnička mění v ideální běžkařský terén pro bruslaře i klasiky, a ven vyjdeš nad Klenovou.
Rozhlédneš se a najednou víš, že je to opět tady. Přišlo to. Krajina je tím plná, je tím stavěná. A ať už je to cokoli, doprovází to radost, vždycky.
Přijmi ji a pokračuj do vsi. V lednu ji poznáš nejlépe. Ačkoli pod sněhem, je nahá ve své opravdovosti. Jen pár stálých obyvatel tu najdeš, ty, kteří se rozhodli přežít v horsky drsné samotě. Taková bývala Česká Kanada, taková je.

Směr zastávka Senotín. Větrná realita vše zvýrazní a v horní zatáčce tě ještě jednou otočí zpět k jihovýchodu.
Vrchy nad Blaty, Landštejnské lesy, Klenová. Mrazivá idyla a v ní opět to něco.
Můžeš vzdát vděk všemu kolem, přát si být tomu stále blíž, být toho součástí.
Tady i dole v Senotíně. Za zastávkou, kde vítr v lese ustane; při návratu na Kaprounskou náhorní plošinu.
Je čas zrodu, čas nového a stejně jako je čistá krajina, může být sněhobílá i tvoje mysl.

Sníh křupe pod nohama, patníky už na svých místech jsou.
I pod Vysokým kamenem začal nový rok.