Kouzla obyčejnosti

Mrazivé ráno, jasné. Třpyt jinovatky čeká na první paprsky východu. Rozbřesk, za nějž by byl rád leckterý prosinec.
Přivítej zimu, už přichází i k Jindřichovu Hradci, na dolní hranici českokanadských vrchů a hor.
Běžná místa jsou stále vzácná – cvičák a pískovny, i ta na druhé straně silnice ukrytá. Nabízejí ve městě, co o kus dál je už běžné.
Vodohospodářská vůně, kterou probudí až mráz, namrzlé pole zorané, s nímž je to stejně tak. Běž, ale dýchej pomalu, ať mohou působit.
U solárů se dej vpravo tam, kde se cesta ztrácí v pěšinu lemující další ze skrytých obyčejných – Malíkovský rybník. Vodě již odpustil a noří se do zimního spánku.
Za zády se budovy ztrácí v mrazivém oparu. Přemýšlející levohemisférový svět mizí s nimi, vědomí přesuň naproti. Pro setkání s krajinou je to ta pravá polovina hlavy. V ní utichají hlas i řeč i všechna písmena, v ní je krajina sama sebou.
Pak se brázdami rozeběhni k Dolní Pěně a pokračuj k Nežárce. Slunce už vychází.

Až Horním Žďárem kolem mlýnů a řek proletíš a za stodolami, kde Políkno je blíž, se otočíš, spatříš, jak při východu do tvého kraje přichází zima.
Kam tě příště zavede, která místa ti zjeví?
Možná už o večerní neděli na cestě z Maříže k Trojmezí si první vločky k zemi přiletí a pondělí bílou se přivítá.
Tak začíná zima v České Kanadě.