Prázdniny bez hranic

Zrození cest
26. 7. 2018
Zápisník pohraničních javorů
14. 8. 2018

Čas otevřenosti vůči všemu, co přichází. Každý den je tu s něčím novým a možné je všechno. Zaběhané scénáře se rozpouští v letních parnech a bouřích a žije se víc. Můžeš se probudit bez znalosti azimutů, jež tě dnem povedou, za chvíli už jsi ve městě či krajině a věci se dějí. Potkáváš lidi a situace, co spojitě na sebe navazují. Události se vzájemně inspirují a do sebe zapadají. Objevuješ plnost prázdna. Vprostřed léta, kdy se běh dnů zpomalil a září leží za horizonty. Kdy se zdá, že takhle to bude napořád.
A navíc! Tohle léto je čímsi jedinečné. Způsob, jakým se projevuje. Jak voní a šumí, jak rychle zraje. Jak vypadá po sklizni a balíky po polích rozhazuje.
Všem smyslům se nabízí, co možná už dávno znají, co je v té stejné chvíli úplně nové. Snové. Léto žije!

Vyšpachy. Za soumraku na návsi začíná noční cesta. Vystoupáš k poslednímu stavení na silnici k Sedlu, nad obzory už vrací světlo Slunce planety. Venuše, Mars a Jupiter doprovází tě večerem. Lesy, louky, lidé spočinutí v letní uvolněnosti. Kobylky, cvrčci a další tvorové vyhrávají muzikou tvořící ticho večera. Exkluzivita opravdovosti. Když pohlédneš na kraje lesů, obejme tě náruč lesa, zavoní voda Sedelského rybníka, uslyšíš zdáli rozhovory vesnických psů.
Rychlost kroku sladěná s tím vším a v Sedle už je noc.
Českokanadské vsi jsou pohádkové v jakýkoli čas roku, v horké letní noci snad ještě víc. Ozdobné štíty domů osvětlené mihotavým světlem lamp, zurčení potoka, kočka, co se zjeví jako duch, prozkoumá, pozdraví a v mžiku je zas pryč. Svobodná tulačka vesnickými zákoutími nejzápadnějších míst kraje. Stejně tak ty mizíš do tmy k Číměři.
Jsi putující vědomí, v němž promítá se film.

scénář a režie: Česká Kanada
hudba: všichni v travách schovaní

Tady si uvědomíš jedinečnost své zkušenosti. V této chvíli se krajina může takhle vidět jen v tobě. A proto tu jsi, stejně jako jiní jinde jsou.

Dole u potoka už chladný vzduch proudí, na nejvyšším místě se však do tebe opře číměřský fén, co celým údolím teď vane. Jen párkrát v běhu roku to tu můžeš prožít. A můžeš si lehnout uprostřed silnice, ještě vyhřáté, být na chvíli jí, a hvězdná pastvina znovu ožije. Jedno z největších tajemství – že vůbec něco existuje – podtrhne padající hvězda Perseid a ty můžeš dál.
Scházíš k Číměři, v tobě se vidí stromy a hvězdy, i slyší se dech kraje. To vše je domov, jenž tvoříš a obýváš.
Domy, silnice a chodníky akumulované číměřským dnem tu hřejí i v čase předpůlnočním, silnice 128 stala se pěší zónou a ležet a jít na středové čáře má v sobě špetku kočičí svobody.
Nahoře za zatáčkou se ještě ohlédni, nad Kamencem právě vychází Měsíc, co ještě včera za záclonou stínu Země byl. Nad Číměří, Sedlem i Bílou.
Teď už zas září.

4P
4P

Comments are closed.