Zápisník pohraničních javorů

Prázdniny bez hranic
3. 8. 2018
Podzim začíná u Blažejova
28. 8. 2018

Po noční bouřce, když do lesa plného vody ráno Slunce procitne a nasládlá vůně se mísí s druhou polovinou léta,
s prvním listím, co padá.

V Podlesí u Starého Města výprava začíná! Přejdeš potok a hned je tu nové. Ves obyčejně jen průchozí, průjezdná. Bez Jednot, bez hospod, bez turistických cílů. A sem na druhou stranu, kde všechny cesty končí, kdo sem by zavítal? Dnes ty a klid čtyřech usedlostí, co se usídlily na pravém břehu Podleského potoka.
Pole zas umožňují volný průchod, a když se na strništích za vsí ohlédneš, spatříš a pocítíš barevnost českokanadského srpna.
Od i přes svou mohutnost na liniích horizontů vlastně přátelského Landštejna, přes Město v podhradí, dobrohořský zámeček i vepřín za ním až po kraj zaniklých vesnic dál na jih a nahoře lesní vrchy Trojmezí. A tam vpravo svou světle modrou se rýsují vzdálené kopce země rakouské.
Stejným směrem, mnohem blíž však, tě čeká jedna z nejskrytějších obcí kraje – Dobrotín.

Věrna svému jménu je původcem přátelských setkání a také inspirací. Dozvíš se, že kdesi nahoře v lesích najdeš jeskyni. Toť hodno bližších zjištění, jeskyně v České Kanadě!
Jediná cesta vzhůru k lesům, ještě daleké výhledy a pak už jen keře a stromy. A lomy! Přímo na křižovatce Dobrotín-Filipov-Návary najdeš dávno opuštěný, krajině vrácený. Už mnoho let nazpět to tu těžební program zalomil. A tak pěkně po čtyřech nahoru na násep, pak rovinka, skály. Závětří, zátiší, ideální nocoviště.
Návarská pěšina z asfaltu tě ale vede dál. Po chvíli kamsi vpravo uhýbá podezřele zpevněná cesta, z níž se stává javorová alej. Stromy jsou mechem porostlé, snad chybějícím světlem paprsků a jejich oslabením to způsobené – v plném mládí totiž stály při krajnici samy a vedly poutníky k myslivně. Koukni na letecké snímky jak otevřený kraj to byl. A ještě víc – v něm poplužní dvory a samoty. Dnes smrkový les pokryl místa lidských sídel. Zbytky zdí rozvalin o kus dál jsou tichým svědectvím.
Dvě malým písmem psaná jména na mapách – Arnolec a Lužánky. Doma se můžeš dočíst:

Lužánky – jednalo se o malou osadu tvořenou několika chalupami. Na místě, kde osada
Lužánky stávala, jsou v lese zbytky základů domů a na stromě svatý obrázek. Kolem vede lesní cesta do Filipova a k Filipovské hájovně.

Arnolec – samota bývala poplužním dvorem. Na místě, kde dvůr stával, je zbytek sklepa a kamenných základů.

Zážitek více než trojrozměrný. Teď ale jeskyně!
Pěšina vedle potoka, okamžik napětí… a? Sklep. Vstup vpravdě tvaru mapových ikon, přesto pravé arnolečské sklepení. Na druhém břehu by proto mělo být stavení, jemuž sloužilo. Ale kde? Ztratíš-li směr, vzhlédni do korun stromů a ony tě povedou. Javory jsou majáky lidských sídel.
A už stojíš u zbytků zdí a můžeš zkusit hádat, jak místo vypadalo. Sotva dnes najdeš snímek či kresbu, zbývá archeoarchitekturní pátrání a vize. Stopa hledačů a pátračů je tu též – kastroly, rendlíky, zemědělské náčiní řádně prorezlé, decentně opřené o vnější zeď.
Jak to tu celé asi vypadalo…

Scházíš od Lužánek k Arnolci, vlevo tě zdraví Filipovská hájovna, proti tobě září lom. Kolem domů se pracuje, děti se smějí a hrají si s hračkami, které si tvoří ze všeho, co naleznou. A co teprve tajné výpravy do lomu! ‚Tam ani na krok‘ slýchávají od svých rodičů, čímž se místo stává nejlákavějším. Jen pozor na hajného! On ale dobře ví, s úsměvem mlčí.

Výprava pokračuje k západu. Pohlédni nahoru – v nebi plují mraky s větrem a připomínají tajemství ticha.
Cesta, jenž je hranicí dvou moří a zdrojů jejich řek, nabízí rozhledy. Vlevo hvozdy pohraničí, vpravo dálavy vnitrozemí více než tušené. Vrcholová cesta na Větrov a vítr duje. Potkáš nejklidnější chatovou oblast – vešla se sem jen jedna chata – a místy, kam málokdo zabloudí, pokračuješ až k nejvyššímu kopci široko daleko.

Můžeš zavřít oči a ponechat vítr, aby tě nesl, kam bude chtít. A když tě probudí cyklista, co se ubírá po trasách již značených, pokračuj dál tichem dne. Dolů, dolů až k polím a loukám u Mýtinek.Když vyjdeš z lesa, zašumí vpravo desítky javorů. Vedou tě k obci, jež tu bývala a je.
Tak zčásti.
Mýtinky (část) – psáno na mapách – několik domků a chalup a křoviny ohraničující území bývalého lihovaru – stopy ještě v terénu jsou. Pak JZD v jednotě s přírodou existující a dál místo, jichž v České Kanadě najdeš jen pár. Je výjimečné. Hostilo výpravy i tábory, hry i noční přepady, malá i velká překvapení. Předtím zde žili lidé a hospodařili a dnes zas. Lesní rybník vše pamatuje a je součástí obnovy, protože tady to znovu žije! Mladé javory se vrací a chrání pastviny nad Zapomenutou alejí, která je jejich Radou starších. Obyvatelé jižních Mýtinek jí procházeli při svých poutích do Kláštera.
Zůstal jeden dům a křoviny na krajích lesů a rumiště v místě těch, co zmizely. Za kopcem, kde je vidět věž kostela, se obracíš k západu.
K tajným místům Artolečských samot. Jsou plna smíchu znějícího ze zahrad i sadů a za nimi už cesta do vsi klesá. K Bystřici blíž a blíž. Vpravo hradby kukuřic, naproti dávný velký svět hraničních přechodů.

Nová Bystřice je zase jinak nová a klidná a tichá v horkém srpnovém večeru. Přesto se dnes cosi změnilo. Zaposlouchej se a uslyšíš.

Tam kdesi v dálce už podzim svoje barvy rozeznívá.
A nad rány Orion na nebe vrací se zas.

4P
4P

Comments are closed.