Zápisník pohraničních javorů

Prázdniny bez hranic
3. 8. 2018
Podzim začíná u Blažejova
28. 8. 2018

Po noční bouřce, když do lesa plného vody ráno Slunce procitne a nasládlá vůně mísí se s druhou polovinou léta, s prvním listím, co padá.

V Podlesí u Starého Města teď výprava začíná! Přejdeš potok a hned je tu nové. Ves obyčejně jen průchozí, průjezdná. Bez Jednot, bez hospod, bez turistických cílů. A sem na druhou stranu, kde všechny cesty končí, kdo sem by zavítal? Dnes ty a klid těch pár stavení, co tu už dlouho bydlí.
Pole zas umožňují volný průchod, a když se na strništích za vsí ohlédneš, spatříš a pocítíš mnohé.
Od – ve své mohutnosti na liniích horizontů vlastně pohádkového – Landštejna, přes Město v podhradí, Dobrohořský zámeček i vepřín za ním až po kraj zaniklých vesnic dál na jih a nahoře lesní vrchy Trojmezí. A tam vpravo svou světle modrou rýsují se vzdálené kopce země rakouské.
Stejným směrem, mnohem blíž však, čeká tě jedna z nejskrytějších obcí kraje – Dobrotín.

Věrna svému jménu je původcem přátelských setkání a také inspirací. Tady se dozvíš, že kdesi nahoře v lesích najdeš jeskyni, alespoň v mapách síťových to tak stojí. Toť hodno objevování, jeskyně v České Kanadě!
Jediná cesta vzhůru k lesům, ještě daleké výhledy a pak už jen keře a stromy. A lomy! Přímo na křižovatce Dobrotín-Filipov-Návary najdeš již dávno opuštěný, krajině vrácený. Již mnoho let nazpět to tu těžební program zalomil. A tak pěkně po čtyřech nahoru na násep, pak rovinka, skály. Závětří, zátiší, ideální nocoviště.
Návarská pěšina z asfaltu vede tě ale dál. Po chvíli kamsi vpravo uhýbá podezřele zpevněná cesta a z ní se stává hned alej javory lemovaná. Ty stromy jsou mechem porostlé, snad chybějícím světlem paprsků a jejich oslabením to způsobené – v plném mládí tu totiž samy stály a vedly poutníky k myslivně. Koukni na letecké snímky z 50. let jak otevřený kraj tu byl. A ještě víc – v něm poplužní dvory a samoty. Dnes smrkový les pokryl místa lidských sídel. Zbytky zdí rozvalin o kus dál o tom vyprávějí.
Dvě malým písmem psaná jména na mapách – Arnolec a Lužánky. Doma můžeš se dočíst:

Lužánky – jednalo se o malou osadu tvořenou několika chalupami. Na místě, kde osada Lužánky stávala jsou v lese zbytky základů domů a na stromě svatý obrázek. Kolem vede lesní cesta do Filipova a k Filipovské hájovně.

Arnolec – samota bývala poplužním dvorem. Na místě, kde dvůr stával, je zbytek sklepa a kamenných základů.

Tady je zážitek víc než trojrozměrný. Teď ale jeskyně!
Pěšina vedle potoka, okamžik napětí a? Sklep. Vstup vpravdě tvaru mapových ikon, přesto pravé arnolečské sklepení. Na druhém břehu by tak mělo být stavení, jemuž sloužilo. Ale kde? Ztratíš-li směr, vzhlédni do korun stromů a ony tě povedou. Javory jsou majáky lidských sídel, co tu bývala.
A už stojíš u zbytků zdí a můžeš zkusit hádat, jak místo vypadalo. Sotva najdeš dnes snímek či kresbu jen, zbývá archeoarchitekturní pátrání a vize. Stopa hledačů a pátračů je tu též – kastroly, rendlíky, zemědělské náčiní řádně prorezlé, taktně opřené o vnější zeď.
Dál k Návarům a u louky doprava nahoru. Tam spatříš Lužánky a další mechové zdi.
Jak to tu celé asi vypadalo…

Scházíš od Lužánek k Arnolci, vlevo zdraví tě Filipovská hájovna, proti tobě září lom. Kolem domů se pracuje, děti se smějí a hrají si s hračkami, které si samy tvoří ze všeho, co naleznou. A pak ty tajné výpravy do lomu! ‚Tam ani na krok‘ slýchávají od svých rodičů a tím se to místo stává nejlákavějším. Jen pozor na hajného! Ten ale dobře ví, s úsměvem mlčí.

Výprava pokračuje k západu. Pohlédni nahoru – mraky tu plují s větrem, co odhaluje velké tajemství.
Cesta, jenž je hranicí dvou moří a zdrojů jejich řek, nabízí výhledy i objevy. Vlevo hvozdy pohraničí, vpravo dálavy vnitrozemí víc než tušené. Vrcholová cesta na Větrov, jenž věrný svému jménu také zůstává. Potkáš nejklidnější chatovou oblast – vešla se sem jen jedna chata – a místy, kam málokdo zabloudí, pokračuješ až k nejvyššímu kopci široko daleko.
Tady si můžeš na zem lehnout a ponechat větru, ať tě unese, kamkoli bude chtít. A když tě probudí cyklista, co po trasách již značených se ubírá, pokračuj dál tichem dne. Dolů, dolů až k polím a lukám u Mýtinek.
Když vyjdeš z lesa, zašumí vpravo desítky javorů. Vedou tě k obci, jež tu bývala a je. Tak zčásti.
Mýtinky (část) – jak psáno na mapách – několik domků a chalup a křoviny ohraničující území bývalého lihovaru – stopy ještě v terénu najdeš. Pak JZD v jednotě s přírodou tu spočívající a dál místo, jichž v České Kanadě najdeš jen pár. Je výjimečné. Hostilo výpravy i tábory, hry i noční přepady, malá i velká překvapení. Předtím lidé tu žili a hospodařili a dnes zas. Lesní rybník to vše pamatuje a vypráví. A také je součástí nového, tady to stále žije! Mladé javory se vrací a chrání pastviny a zdraví Opuštěnou alej o kus dál. Je to jejich Rada starších. Tudy vedly kroky obyvatel jižních Mýtinek na jejich poutích do Kláštera.
Zůstal tu jen jeden dům a křoviny na krajích lesů a remízky v místě těch, co zmizely.
Za kopcem už je vidět věž kostela, tady se obracíš k západu.
K tajným místům Artolečských samot. Jsou dnes plna smíchu a za nimi cesta už do vsi klesá. K Bystřici blíž a blíž. Vpravo hradby kukuřic, naproti dávný velký svět hraničních přechodů.

Nová Bystřice je zase jinak nová a klidná a tichá v horkém srpnovém večeru. Přesto dnes se cosi změnilo. Zaposlouchej se a uslyšíš.

Tam kdesi v dálce už podzim svoje barvy rozeznívá.
A nad rány Orion na nebe vrací se zas.

4P
4P

Comments are closed.