Jižní svět

Jen pro ten dnešní
5. 7. 2018
Pozdrav Slunce
22. 7. 2018

Den začíná rozbřeskem východního obzoru zatímco uléháš pod širák v kaprounské zahradě u návsi. Jen o pár hodin později už ale stojíš na zastávce u kasáren a chystáš se do Slavonic. Toť jediný plán s jasnými obrysy.

Plán je vždy jen papírový, takříkajíc ve 2D, skutečnost je živější a barevnější. Mění se, vyvíjí. Plánuješ, odhaduješ, vizualizuješ a přitom zůstáváš ve svobodném očekávání, že to stejně bude jinak.
Autobus sice běžně v tvůj čas do Slavonic jede, sobotní zkrácená verze tě ale, jak se záhy ukazuje, doveze jen do Bystřice. Můžeš trvat na plánu a hodně se snažit a jít třeba stopovat. Pustíš však představu, co zastarala, a uděláš to úplně jinak. Jednoduché, prosté. A funguje to.

A tak už si to vykračuješ kolem policejních kasáren a golfu prastarou alejí, co tě vede k rybníku, kde by mohla stát ves. Ano, bývalo tomu tak. Osada Mnich tu dotvářela malebnost českokanadského pohraničí. Pak se však s lidmi cosi zvrtlo a dnes už na místě usedlostí, dvorů a kaplí najdeš jen kameny, zídky a mech. Slunce, modř mezi zářivými oblaky i vítr jsou vlídní, je tu klidně a smířeně.

Dál k jihozápadu projdeš loukami jako stvořenými pro letní tábory a přes Hraničník toho času v rekonstrukci se mezi bagry a výpustěmi propleteš pěšinou až do Griesbachu.
Vyjdeš z lesa a hned zdáli hlas, co tě zdraví a přeje dobrou cestu. Od muže, co nářadím terén upravuje. Názvy i jazyk se změnily, přesto pocit domova zvláštním způsobem zesílil. Snad tím kontrastem. Měla by to být cizina – krajina je ale silnější, je souvislá a bez hranic.
V malé rakouské vesničce potkáváš cosi, co tě bude provázet celým dnem, všemi obcemi.
Za vsí tě potěší lípy v plném květu a chodidla vyhřátý asfalt směřující k Illmans.
Ves na hlavním tahu podkapotovaných koní nalézáš v tichu a klidu. To už je trochu podezřelé. Opět se zpřítomní kouzlo osad české strany, jak jej znáš, to tím poklidem, cesta však pokračuje dál, do vrchu. K Reingers.
Nahoře daleký výhled s horizontem Novohradských hor a krajina získává souvislost. Z vedlejší po chvíli vyjíždí domorodec a taky hned, že jestli chceš svést. Stopařské symboly jsou zde zbytečné, tady fungují lidé.

V lese odbočíš k jihu směr Saghäuser a Leopoldsdorf. Cesta je dokonce místy značena, v každém případě je však jisté, že styl značení jižních sousedů spolehá ve velké míře na intuici průchozího pozorovatele a zcela jistě také na náhodu a smíření se se ztracením.
Leopoldsdorf. Další vesnice a zase klid. Pomalu ti to začíná docházet.
Opět západní výhledy a pak střih, dole u Novomlýnského rybníka začíná nový svět. Odtud na východ a jih se rozprostírá kraj samot. Pohádkový. Zemědělské chalupy mezi lány polí, louky, osamělé stromy, remízky, toť Reinberg-Litschau.

Může ti být něco mezi sedmi a jedenácti lety – to je ještě čas Nového. První vědomé východy i západy, tvary mraků, chutě a vůně, hvězdy, srpy měsíců i noční ticha. Výhledy v sobě mají čerstvost a v tobě díky nim ožívá síla, kterou v tomhle věku přirozeně máš. S ní svoboda a volnost, bezvážná lehkost a hra.

Pak do vrchu přes Alm až ke Škorpiónům a balvanům rozličných jmen. Platz des Skorpions.autor: Michal Bauer

Pozoruhodné místo prozkoumáš a ven z lesa vyjdeš jižními svahy a už to začíná – východní dálky kreslí nový obraz dne. Tam všude by mohla zítra vést cesta!
Na louce zastavíš a všeho je dostatek. Poté tě bohémský styl místních značkařů odevzdá stromovým bludištím. Lesy jsou tu však malé, za kopcem vítá tě Engelbrechts.

Tyhle vesnice! Ještě na moment zaváháš a pak už to máš. Rozdíl českých a místních je teď už zřejmý. Zatímco přerušení spojitosti osídlení na české straně, chalupaření a další osobité přístupy daly vzniknout víkendovému stylu přebývání spojenému s činorodou snahou stihnout za dva dny na co je potřeba pět, tady na jihu je závěr týdne spojen s jiným. Také to, co si severní část pohraničí odžívá teď, je patrně tady už dlouho odžito. Pozoruhodný kontrast vesničaření 21. století.

Slunce již klesá k obzoru, pomalu hledej teď místo, kde spočineš v hvězdném světě jižních nocí. Galgenstein nad Illmau by jím mohlo být.
Přijdeš sem a hned víš, že jde se dál. Ploty, betonové květináče, střecha pro publikum a to, co zdáli vypadalo jako Stein se zblízka proměnilo v hromadu popela pokrytou přepravkami a petkami v náhodném rozpoložení. Sejdeš proto mezi ještě více ztichlé domy a návsi Kautzenu a Illmau Strasse tě provede další vesnickou pohádkou.

Za obcí lom a nad ním Panorama Schneebergblick. A lavička. Výhledová základna pro tuto noc.
Tma, les a tajemno času bez paprsků ti klidně mohlo dříve působit úzkost a strachy záhadného původu. Dnes jsou ti přítelem a ladícím mechanismem, a ty víš, že jsi v bezpečí, ať už kdekoli.
Pamatuješ si ten nekonečný pocit jistoty z časů prvních let, který ti, skryt za tvým světem, poskytovali tví rodiče. Vždy tu byli, když bylo třeba, byli základnou všem tvým výpravám. Dnes v krajině putuješ o samotě a přespáváš, bezpečí přetrvalo. Jen změnilo tvář. Jeho zdrojem je tady život sám. Přináší ti to jednoduchost žití a smích.
A jak teď v soumraku jižní České Kanady sedíš na lavičce nad Kautzenem, přijde tě navštívit i místní zajíc, na jehož instinktivním radaru zůstáváš mimo signál. Podle chování patří ke komunitě Schneeberg zajíců-bavičů, a když mu nakonec přece jen cosi spustí impuls ‚zdrhej‘, je jeho původcem les sám.

Slunce již svítí na jiné, na louce pod posedem ještě chvíli potěš vědomí světly vsí i ohňostroji nad obzory a pak už spi.
V noci tě probudí Vega nad hlavou a v měsíčním svitu spatříš putující ticho nebe.

4P
4P

Comments are closed.