Jižní svět

Jen pro ten dnešní
5. 7. 2018
Pozdrav Slunce
22. 7. 2018

Den začíná rozbřeskem východního obzoru, zatímco v kaprounské zahradě uléháš pod širák. Jen o pár hodin později už ale stojíš na zastávce u kasáren a chystáš se do Slavonic. Toť jediný plán s jasnými obrysy.

Plán je vždy papírový, takříkajíc ve 2D, skutečnost je živější a barevnější. Mění se, vyvíjí. Plánuješ, odhaduješ, vizualizuješ a přitom zůstáváš ve svobodném očekávání, že to stejně bude jinak.
Autobus sice běžně v obvyklý čas do Slavonic jede, sobotní zkrácená verze tě ale, jak se záhy ukazuje, doveze jen do Bystřice. Můžeš trvat na plánu a hodně se snažit a jít třeba stopovat. Pustíš však představu, co zastarala, a uděláš to úplně jinak. Jednoduché, prosté. A funguje to.

A tak už si vykračuješ kolem policejních kasáren a golfu prastarou alejí, co tě vede k rybníku, kde by mohla stát ves. Ano, bývalo tomu tak. Osada Mnich dotvářela pestrou paletu českokanadského pohraničí. Pak se však s lidmi cosi zvrtlo a dnes už na místě usedlostí, dvorů a kaplí najdeš jen kameny, zídky a mech. Slunce, modř mezi zářivými oblaky i vítr jsou vlídní, je tu klidně a smířeně.

K jihozápadu projdeš zákoutími jako stvořenými pro letní tábory a přes Hraničník toho času v rekonstrukci se mezi bagry a výpustěmi propleteš pěšinou až do Griesbachu.
Vyjdeš z lesa a hned zdáli hlas, co tě zdraví a přeje dobrou cestu. Muž právě se věnující úpravám terénu tě vítá ve své zemi. Názvy i jazyk se změnily, přesto pocit domova zvláštním způsobem zesílil. Snad tím kontrastem. Měla by to být cizina – krajina je ale silnější, je souvislá a bez hranic.
V malé rakouské vesničce potkáváš, co tě bude provázet celým dnem, všemi obcemi.
Za vsí tě potěší lípy v plném květu a chodidla vyhřátý asfalt směřující k Illmans.
I osadu na hlavním tahu kolových vozidel nalézáš v tichu. To už je trochu podezřelé. Opět se zpřítomní kouzlo osad české strany, jak jej znáš, to tím poklidem, cesta však pokračuje dál, do vrchu. K Reingers.
Nahoře daleký výhled s horizontem Novohradských hor a krajina získává souvislost. Z vedlejší po chvíli vyjíždí domorodec a taky hned, že jestli chceš svézt. Stopařské symboly jsou zde zbytečné, tady fungují lidé.

V lese odbočíš k jihu směr Saghäuser a Leopoldsdorf. Cesta je dokonce místy značena, v každém případě je však jisté, že styl značení jižních sousedů spoléhá ve velké míře na intuici průchozího pozorovatele a zcela jistě také na náhodu a smíření se se ztracením.
Leopoldsdorf. Další vesnice a zase klid. Pomalu ti to začíná docházet.
Opět západní výhledy a pak střih, dole u Novomlýnského rybníka začíná nový svět. Na východ a jih se odtud rozprostírá kraj samot. Pohádkový. Zemědělské chalupy mezi lány polí, louky, osamělé stromy, toť Reinberg-Litschau.

Může ti být něco mezi sedmi a jedenácti lety – to je ještě čas Nového. První vědomé východy i západy Slunce, tvary mraků, chutě a vůně, hvězdy, srpy měsíců i noční ticha. Výhledy jsou živé a v tobě díky nim ožívá síla, kterou uvnitř přirozeně máš. S ní svoboda a volnost, bezvážnost a hra.

Pak do vrchu přes Alm až ke Škorpiónům a balvanům rozličných jmen. Platz des Skorpions.

autor: Michal Bauer

Prozkoumáš pozoruhodné místo, ven z lesa vyjdeš jižními svahy a už to začíná – východní dálky kreslí nový obraz dne. Tam všude by mohla vést zítra cesta!
Na louce zastavíš a všeho je dostatek. Poté tě bohémský styl místních značkařů odevzdá stromovým bludištím. Lesy jsou však malé, za kopcem vítá tě Engelbrechts.

Tyhle vesnice! Ještě na moment zaváháš a pak konečně pochopíš. Rozdíl českých a místních je už zřejmý. Zatímco přerušení spojitosti osídlení na české straně, chalupaření a další osobité přístupy daly vzniknout víkendovému stylu přebývání spojenému s činorodou snahou stihnout za dva dny, na co je potřeba pět, na jihu je závěr týdne spojen s něčím jiným. Také to, co si severní část pohraničí právě odžívá, je zde patrně už dlouho odžito. Pozoruhodný kontrast vesničaření 21. století.

Slunce již klesá k obzoru, pomalu hledej místo, kde spočineš v hvězdném světě jižních nocí. Galgenstein nad Illmau by jím mohl být.
Přijdeš sem a hned víš, že se jde dál. Ploty, betonové květináče, střecha pro publikum a to, co zdáli vypadalo jako Stein se zblízka proměnilo v hromadu popela pokrytou přepravkami a petkami v náhodném rozpoložení. Sejdeš proto mezi ještě více ztichlé domy a návsi Kautzenu a Illmau Strasse tě provede další vesnickou romancí.

Za obcí lom a nad ním Panorama Schneebergblick. A lavička. Výhledová základna pro tuto noc.
Tma, les a tajemno času bez paprsků ti klidně mohly dříve působit úzkost a strachy záhadného původu. Dnes jsou ti přítelem a ladícím mechanismem a víš, že jsi v bezpečí, ať už kdekoli.
Pamatuješ si nekonečný pocit jistoty z časů prvních let, který ti, skryt za tvým světem, poskytovali tví rodiče. Vždy tu byli, když bylo třeba, byli základnou všem tvým výpravám. Dnes v krajině putuješ o samotě a přespáváš, bezpečí přetrvalo. Jen změnilo tvář. Jeho zdrojem je život sám. Přináší ti to jednoduchost žití a smích.

A jak sedíš v soumraku jižní České Kanady na lavičce nad Kautzenem, přijde tě navštívit i místní zajíc, na jehož instinktivním radaru zůstáváš mimo signál. Podle chování zřejmě patří jeho místo v komunitě Schneeberg zajíců mezi vtipálky a baviče, a když mu nakonec přece jen něco spustí impuls ‚zdrhej‘, je jeho původcem les sám.

Slunce již svítí na jiné, na louce pod posedem ještě chvíli těš vědomí světly vsí i ohňostroji nad obzory a pak už spi.
V noci tě probudí Vega nad hlavou a v měsíčním svitu spatříš putující ticho nebe.

4P
4P

Comments are closed.