Pozdrav Slunce

Jižní svět
16. 7. 2018
Zrození cest
26. 7. 2018

autor: Michal BauerSvatá Anna, chladna z rána.
To platilo před pár dny, i když jsi teprve v první třetině Měsíce bouří. Dnes se budíš do léta.
Prostor mysli obývaný městskými seznamy zůstává již po několik dnů prázdný, tady jsi bez úkolů. Probudíš se, koukneš na nebe a můžeš jít.
Čas je tu přebytečnou veličinou. I spacák, voda a nůž v tomto směru mlčí a zdá se, že jim je docela jedno, kolik právě je. Nejbližší možnost představují kostelní hodiny blízkých vsí, často jsou však různě posunuty, prosty spolehlivosti. A tak tě vedou cesty a náhodná odbočení. Den Slunce začíná.

Sestupuješ k lomu a hned jsi v pěkné kaši. To ovesné lány asociují snídaňová menu, po chvíli zas kukuřice, ječmen i pšenice. Píseň Rodné lány dávno rozorány mohla vzniknout jen v severní zemi, tady ještě stále v padesátimetrových pruzích plodí obživu místním zemědělcům.
Dáš se k severovýchodu a najednou kaplička v polích a na obzoru důvěrně známé Trojmezné vrchy, příjemně blízká spřízněnost. Vůně polí tu nabízí blaženost prvních dnů a, třebaže v Rakousku, Groß-Taxen se svými usedlostmi a zámečkem můžeš směle zařadit do seznamu českokanadských obcí.
Vůně vsi, starých vrat, květů i potoků uzemňuje putující mysl a vnáší do krajiny stopu lidí. V Brunnu objevíš jednu z mála původních roubenek celého pohraničí a dole v posledním stavení zapředeš rozhovor s místním stařešinou. Odkud, že jdeš, kam dál, a hned ti přeje Wunderschönen Tag a Na viděnou. Zamáváš a vydáš se k východu. Poli, co voní řepkou před sklizní k další učesané obci – Reibers.
Na návsi se můžeš občerstvit pohledem na prostou sídelní harmonii a pak procházet dál ke Slunci až k Buchbergu a jeho výhledům. Cestuješ téměř stylem vznášedel, batoh je lehký. Staré rčení, že bohatý jest ten, kdo málo potřebuje tu nabývá reálných obrysů. Postačí spacák a třeba něco po něj, taky něco na sebe, trocha pohonných hmot a voda. Znáš-li místních studánek a pramenů, najdeš jich tu bezpočet, můžeš doma zanechat i ji. Ochutnáš lesní plody rozličných barev i chutí, dotkneš se Schönfeldu a zamíříš do hlubokého údolí tesaného potokem, co o kus dál vlévá se do Dyje. Tady někde má podél tratě vést cesta, stezka, cyklostezka. Jenže koleje nikde, jen asfalt podivně přímých rovinek a elegantních oblouků. Můžeš tu být poprvé, ale pochopíš hned.

u stojčína

Tahle trať spojovala, pak se na čas zastavila, snad aby si odpočinula, a nyní se zase vrací ke svému původnímu účelu. Spojuje. Jen v lehce odlišné cykloformní podobě.
Stále mírně do kopce až na hranici. Dříve železnou, dnes spíše už jen umělou. Z ní vyjdeš a na konci dlouhé roviny proti tobě Slavonická věž! Ještě nádraží, kde končí tratě, a pěšinou mezi domy k náměstí.
Stroje a foťáky, lidé a zahrádky. Na jedné z nich usedáš a snad chceš kouknout do map, kudy kam. Příliš plánování! V minutě tu potkáš přátele a věci vezmou svůj správný kurz. V rozhovoru padne zmínka o křižovatce s trezorem – ze Slavonic můžeš k Maříži, Lešné a dál k zaniklým vsím; ke Stálkovu, zálesákům a táborům; taky k Vlastkovci, nahoru do hor. A to je ten směr!
Poutní kostel nad městem – na mapách dříve zván kostelem Sv. Ducha – zřejmě také prochází transformací, nyní se zhmotnil ve stánek Božího těla. Jen názvy však! Místo má svou atmosféru a sílu a staletí souputníci rostoucí kolem ji zjemňují, poutníkům vstříc.
Ve Vlastkovci znovu pocítíš, co je to Česká Kanada. Kouzlo podhorské vsi je tady přítomné, znáš jej. Od prvních okamžiků, kdy tě sem kola či kroky zavedly. A stále zůstává.
Odtud až do Matějovce pěkně do kopce! Potkáš zpívající cyklistku, jejíž sluchátkový mikrosvět projevuje se refrénem písně znějícím ku Stříbrnému vrchu a cesta pokračuje vzhůru dál.
Tady můžeš jít hodinu a potkáš jen louky, stromy a výhledy, uslyšíš život v mnoha podobách. Vnější ticho se spojí s vnitřním. Z Vlastkovce do Stoječína. Tohle je Cesta Ticha.
Pak křižovatka U Trezoru a za ní rybník a vlevo výhled do kopců a luk. Místo, kde potkáš esenci České Kanady východu. Krajina vyprávějící pohádku.
Ve Stoječíně kaple a škola a taky tu asfaltový svět přechází do stavu offline. Končí tu silnice. Velmi osvěžující. Dál už jen polem a lesem, pastvinou. Tam na lukách k Matějovci můžeš odložit, co na ramenou spočívá, a jen tak si lehnout do trávy, tam je to povoleno.
Dál přiblížíš se k výstavnímu Matějovci s dlouhou návsí vyzývající k setkávání, je plná stromů a zeleně. Cestou ještě na tebe ze severu mrknou bratři Hradiště a Pivničky, dva nejvyšší vrchy okresu, a úzkým průsekem pozdraví Javořice.

u nového světa

Za severními domy málo nápadnou pěšinou vydáš se vstříc Novým Světům. U posedu nad údolím potěšíš vědomí pohledem zpět – z Matějovce tu zůstává jen věž kostela a borovice, taky pohádkově. A jsi-li součástí příběhu, s lehkostí vpluješ do Vlčí jámy. Tady na potoce najdeš tajné tábory a strážní věže a mlýny. I Hadí rejdiště. Tady objevuj!
Až vyjdeš z údolí, uvidíš, jak vypadá Novosvětská symfonie. Ta českokanadská.

Připozdívá se už a krajina má velkou sílu a vliv. Tohle je horské území České Kanady. Sem už to bylo pro rozorací snahy daleko a vysoko, tady vypráví kraj sám. Nový Svět a javory k Terezínu. Vlny luk a kameny a borovice. Stavení vrostlá do základů téhle země. Tady v noci svítí hvězdy a lišky přejí dobrou noc.
Obeplouváš Šibeník, najdeš tu kemp pravých osadníků, a svižným pohybem blížíš se k západu. Snad ještě chytit světla trochu.
V tom se poslední rovinka před Mosteckým polesím rozzáří a úzkým průzorem mraků zdraví tě, kdo po dva dny s tebou již putuje. Zlátnoucí les vítá se s nocí.
Tak do Kaprouna a dál!

Z Podvysokého kamene je to jen kousek a kde končí les, začíná Kaprounská náhorní plošina. Je otevřená, pastvinami obepínající lidská obydlí ve svém středu. A taky nejdál od hladiny moří. V přicházejícím soumraku klidná, bezvětrná a jen cvrkot luk kreslí zvukovou stopu večera.

Z lesů přicházíš svižně, to aby se ještě za světla nocoviště našlo, jak sem vstoupíš, samovolně zpomalíš a v tom tichu se rozplyneš. Jen ale na chvíli, hlavní otázka teď zní, kde tělu spočinout dát. Ves už také skoro spí, jen v bývalé obecné škole se ještě svítí. Projdeš návsí nahoru, cestou k věži tě zastaví ploty, těmi pastviny obklopující se snadno protáhneš a na nejvyšším místě za humny víš, že jsi správně.

Tentokrát plotu chybí proud, což značí vítanou noční samotu. Jen zdálky štěkot srnek a povyk kanců.
Nebeská pastvina je plná beránků, co mají čas, přesto tušíš, že dnes ještě hvězdné moře ukáže svou tvář. Podvědomý program tě vzbudí přesně v té chvíli. Jak otevřeš oči, jiskřivé nekonečno se potěší pohledem na sebe sama.

K ránu ještě nad východem vyjde Měsíc, co ustupuje novu a novým začátkům. Obzor se probere k rannímu rituálu, jenž je pokaždé také čímsi nový.
Je pondělí a traktory a pily brzy zaplní zvukové pole kraje. Čas poděkovat, širák odhodit a vyrazit. Třeba do Senotína!

4P
4P

Comments are closed.