Pozdrav Slunce

Svatá Anna, chladna z rána.
To platilo před pár dny, i když jsi teprve v první třetině Měsíce bouří. Dnes se budíš do léta.
Prostor mysli obývaný městskými seznamy zůstává již po několik dnů prázdný, tady jsi bez úkolů. Probudíš se, koukneš na nebe a můžeš jít.
Čas se stal přebytečnou veličinou. I spacák, voda a nůž v tomto směru mlčí a zdá se, že jim je docela jedno, kolik právě je. Nejbližší možnost představují kostelní hodiny blízkých vsí, často jsou však různě posunuté, prosty spolehlivosti. A tak tě vedou cesty a náhodná odbočení. Den Slunce začíná.

Sestupuješ k lomu a hned jsi v pěkné kaši. To ovesné lány asociují snídaňová menu, po chvíli zas kukuřice, ječmen i pšenice. Píseň Rodné lány dávno rozorány mohla vzniknout jen v severní zemi, tady ještě stále v padesátimetrových pruzích plodí obživu místním zemědělcům.
Dáš se k severovýchodu a najednou kaplička v polích a na obzoru důvěrně známé trojmezné vrchy. Příjemně blízká spřízněnost. Pole se blaženě usmívají a, třebaže v Rakousku, Groß-Taxen se svými usedlostmi a zámečkem můžeš směle zařadit do seznamu českokanadských obcí.
Vůně vsi, starých vrat, květů i potoků uzemňuje putující mysl a vnáší do krajiny stopu lidí. V Brunnu objevíš jednu z mála původních roubenek celého pohraničí a dole v posledním stavení zapředeš rozhovor s místním stařešinou. Odkud že jdeš, kam dál, a hned ti přeje Wunderschönen Tag a Na viděnou. Zamáváš a vydáš se k východu. Poli, co voní řepkou před sklizní k další učesané obci – Reibers.
Na návsi se můžeš občerstvit pohledem na prostou sídelní harmonii a pak procházet dál ke Slunci až k Buchbergu a jeho výhledům. Cestuješ téměř stylem vznášedel, batoh je lehký. Staré rčení, že bohatý je ten, kdo málo potřebuje nabývá reálných obrysů. Postačí spacák a třeba něco pod něj, trocha pohonných hmot a voda. Znáš-li místních studánek a pramenů, najdeš jich tu bezpočet, můžeš doma zanechat i ji. Ochutnáš lesní plody rozličných barev i chutí, dotkneš se Schönfeldu a zamíříš do hlubokého údolí tesaného potokem, co se o kus dál vlévá do Dyje. Tady někde má podél tratě vést cesta, stezka, cyklostezka. Jenže koleje nikde, jen asfalt podivně přímých rovinek a elegantních oblouků. Můžeš tu být poprvé, ale pochopíš hned.

Severojižní trať spojovala, pak se na čas zastavila, snad aby nabrala dech, a nyní se opět vrací ke svému původnímu účelu. Spojuje. Jen v lehce odlišné cykloformní podobě.
Stále mírně do kopce až na hranici. Dříve železnou, dnes spíše už jen umělou. Z ní vyjdeš a na konci dlouhé roviny proti tobě Slavonická věž! Ještě nádraží, kde končí tratě, a pěšinou mezi domy k náměstí.
Stroje a foťáky, lidé a zahrádky. Na jedné z nich usedáš a snad chceš kouknout do map, kudy kam. Příliš plánování! V minutě potkáš přátele a věci vezmou svůj správný kurz. V rozhovoru padne zmínka o křižovatce s trezorem – ze Slavonic můžeš k Maříži, Leštnici a dál k zaniklým vsím; ke Stálkovu, zálesákům a táborům; taky k Vlastkovci, nahoru do hor. A to je ten směr!
Poutní kostel nad městem – dříve na mapách zván kostelem Sv. Ducha – zřejmě také prochází transformací, nyní se zhmotnil ve stánek Božího těla. Jen názvy však! Místo má svou atmosféru a sílu a staletí souputníci rostoucí kolem ji zjemňují, poutníkům vstříc.
Ve Vlastkovci si znovu připomeneš pravou tvář České Kanady. Kouzlo podhorské vsi je přítomné, znáš jej od prvních okamžiků, kdy tě sem kola či kroky zavedly.
Odtud až do Matějovce pěkně do kopce! Potkáš zpívající cyklistku, jejíž sluchátkový mikrosvět se projevuje refrénem písně znějícím k Stříbrnému vrchu a cesta pokračuje vzhůru.
Můžeš jít hodinu a potkáš jen louky, stromy a výhledy, uslyšíš život v mnoha podobách. Vnější ticho se spojí s vnitřním. Z Vlastkovce do Stoječína procházíš po Cestě ticha.
Pak křižovatka U Trezoru a za ní rybník a vlevo výhled do kopců. V nich Skalní město, Graselova sluj a Velký Troubný rybník. Na táborové základně pod jeho hrází vznikají lásky a přátelství na celý život. I díky nim potkáváš Českou Kanadu východu.
Ve Stoječíně kaple a škola a asfaltový svět přechází do stavu offline. Končí tu silnice. Velmi osvěžující. Dál už jen polem a lesem, pastvinou. Za Stoječínem můžeš odložit, co na ramenou spočívá, a lehnout si do trávy, tam je to povoleno.
Dál se přiblížíš k výstavnímu Matějovci s dlouhou návsí plnou stromů a zeleně. Cestou na tebe ještě ze severu mrknou bratři Hradiště a Pivničky, dva nejvyšší vrchy okresu, a úzkým průsekem pozdraví Javořice.

Za severními domy se málo nápadnou pěšinou vydáš vstříc Novým Světům. U posedu nad údolím překvapíš vědomí pohledem zpět – jsi v místě, kde z Matějovce zůstává jen kostelní věž a borovice, odvěké přátelství. A jsi-li součástí příběhu dne, s lehkostí vpluješ do Vlčí jámy ukrývající dole u potoka tajné tábory a strážní věže. Mlýny i hadí rejdiště. Tady objevuj!
Až vyjdeš z údolí, uvidíš, jak vypadá Novosvětská symfonie. Verze českokanadská.

Připozdívá se už a krajina má velkou sílu a vliv. Jsi v horském území České Kanady. Sem už to bylo pro rozorací snahy daleko a vysoko. Nový Svět a javory k Terezínu. Vlny luk a kameny a borovice. Stavení vrostlá do základů drsné země, kde v noci svítí hvězdy.

Obeplouváš Šibeník s kempem pravých osadníků a svižným pohybem se blížíš k západu.
V tom se poslední rovinka před Mosteckým polesím rozzáří a úzkým průzorem mraků tě zdraví, kdo s tebou již po dva dny putuje. Zlátnoucí les se vítá s nocí.
Tak do Kaprouna a dál!

Z Podvysokého kamene už jen chvíle a kde končí les, začíná Kaprounská náhorní plošina. Je otevřená, pastvinami obepíná lidská obydlí ve svém středu. V přicházejícím soumraku klidná, jen cvrkot luk přehrává zvukovou stopu večera.

Z lesů přicházíš svižně, aby se nocoviště našlo ještě za světla. Jak sem vstoupíš, samovolně zpomalíš a v nastalém tichu se rozplyneš. Jen ale na chvíli, hlavní otázka teď zní, kde dát tělu spočinout. Ves už také skoro spí, jen v bývalé škole se ještě svítí. Projdeš návsí nahoru, cestou k věži tě zastaví ploty, kterými se snadno protáhneš, a na nejvyšším místě za humny víš, že jsi správně.

Tentokrát plotu chybí proud, což značí vítanou noční samotu. Jen zdálky štěkot srnek a povyk kanců. Nebeská pastvina je plná beránků, co mají čas, přesto tušíš, že dnes ještě hvězdné moře ukáže svou tvář. Podvědomý program tě vzbudí v pravou chvíli. Jak otevřeš oči, jiskřivé nekonečno se potěší pohledem na sebe sama.

K ránu nad východem vyjde Měsíc, co ustupuje novu a novým začátkům. Obzor se probere k rannímu rituálu, jenž je pokaždé také čímsi nový.
Je pondělí a traktory a pily brzy zaplní zvukové pole kraje. Čas poděkovat, širák odhodit a vyrazit. Třeba do Senotína!