Nad Dřevěným mlýnem

Jarní den s dokonalým výrazem, v němž se místo, které si tě dnes přilákalo, vyjímá více než patřičně.
Oldřiš je z těch vsí, co jsou rády míjeny. Žádné značky, informační tabule, bezúdržbové mapové stojany. Jen opatrné napojení se na místní hlavní tah z Blažejova do Mutyněvsi a dál k Jarošovu a Olešným. Proč taky vcházet do obce, kde končí silnice a kde i hospodu pohledej. Otázka je i odpovědí. Tenhle její rys vsi umožňuje žít si po svém a podržet si původnost a osobitost.

Vše působí, jak obcí stoupáš návsí. Dole tě hlasitým štěkotem přivítá strážce vstupu, a když projdeš, povšimneš si hned, že jsi v kraji hospodářství. Rozlehlé statky z velké části opravené a stále vylaďované jejich současnými obyvateli (dobu ladění však i tady nejlépe vyjadřuje osmička naležato – společný jmenovatel všech rekonstrukcí) na tebe shlíží ze strání nad několika návesními rybníky úctyhodně a stejně tak ty k nim. Větrací otvory sýpek, více než velkoobjemové stodoly, mohutné kamenné zdi. Tu a tam se blíže k cestě objeví skromnější vesnický domek spoluvytvářející malebnost Oldřiše.
Mineš kapli, a když se po chvíli ohlédneš, jsi již na úrovni její střechy, to jak se ves vzdaluje od moře. A, docela přirozeně, JZD tu najdeš také, je úplně nahoře.

V místě, kde se asfalt drolí v prach se ještě více vybarví a zavoní jaro. Dech čerstvě vzrostlého pole, zlatého deště, rašících pupenů a prvních květů, ke kterým občas přivoníš, je jedinečný jen pro pár dubnových dnů. Dýcháš celým tělem a stejně tak posloucháš píseň bytostí, jimž říkáme sýkory a vrabci, skřivani a pěnkavy, a uvnitř tebe něco rezonuje.
Je to radost. Prostá a jednoduchá. Všeprostupující. Radost resetující mysl na stav nula. Na stav otevřenosti a průzračnosti, kdy si hraješ a tvoříš. Bez účelu.
Její odezva je patrná i v těle a víc než snesitelná lehkost bytí ti připomene sny, kdy létáš. Jaro prostě miluješ.

Polňačka zamíří k rybníkům a když se cesta ztratí v poli, přebírá kormidlo intuice.
Díky Slunci tušíš směr, ale dnes je to jedno, dnes jsou všechny směry správné. Nad lesní úvozovou cestou problikne žlutá turistická a po chvíli už zase pod stromy tančíš svoji bosanohu na silnici k Mutyněvsi.
Slunci jdeš naproti, nalevo září písečné pláže ostrovní země a jemný vánek stále hřeje. Sousedi ve vsi se navštěvují, děti si na návsi hrají. Jen tak.

Za posledním stavením a koňmi v ohradách se otevře výhled k jihu. Českokanadský horizont, Sejkův vrch a ve zcela novém stylu i kostel v Blažejově. Tak nějak ve 3D, to díky údolím Olešenských a Hamerských potoků.
Dole v Oldřiši tě přivítá Strážce. Teď už klidně, teď už tě zná.