Od Starého Hobzí k Českému Rudolci

Kunějovem do kraje mlýnů a bříz
18. 3. 2018
JZD*1957
4. 4. 2018

Vracíš se. (c) sbírka Muzea JindřichohradeckaPředjarní jihomoravské Oponešice za zády a dole v Jemnici za Želetavkou točíš k jihu. Opustíš hlavní tahy a jejich obchvacující způsoby vyměníš za okresky. Odměnou ti budou cesty, jejichž křivky kreslila lidská potřeba společně s krajinou, stezky, které tě k ní přivedou blíž.
Rychlost poklesne a ty vidíš víc. Zvolna proplouváš vlnící se hladinou polí a přiotevřená okna slyší a cítí. Je v tom cosi důvěrně známého, ale dříve než se svým MB skončíš v příkopu, protože ke kochání je tu toho dost, připraví ti cesta pohled, který tě přijme zastavit a vyjít za krajnici.
Je to jen pár kroků nad místem, kde se silnici noří do Starého Hobzí, skromný horizont, o to víc je ten obraz ohromující.
Tady zažiješ, co popisují ve vztahu k Zemi ti, co ji spatřili z oběžné dráhy či Měsíce. Jen planetou je tu Česká Kanada. Působivá svým celkem i vztahem k sousedům v prostoru. Vpravo začíná horizont majestátní Javořicí a navazuje na menší horské sourozence, dvojčata Hradisko a Pivničky nad Velkou Lhotou. Pokračuje ostře vykresleným Radlickým vrchem a pak se Rudolecký prolom mísí s linií České Kanady.
Vysílač nad Rudolcem, Kuprštajn, Šibeník, Vysoké kameny, Bukový vrch a úplně vlevo rozeklaný vrchol Uhliště volně přecházející v pohraniční hvozdy s Čihadlem u Trojmezí. Rozsáhlá polesí a směrem dolů přibývající stopy dávného osidlování, nejprve luční fjordy, pak polnosti, samoty, vesnice. Mají-li místa energii, pak tohle, odkud to vše pozoruješ, je jedno z nich.
V mžiku zapomeneš na všechny názvy vrchů a cest a jen se bavíš tím, jaký dojem v tobě výhled tvoří. S takovou přitažlivostí si tě tenhle kousek pole přivábí i napříště, jen scéna bude jiná, májová.
S úsměvem bez důvodů se necháš provést Mutnou i Bolíkovem s jeho železárnami až do Rudolce, který vypráví každým svým stavením i zákoutím a je rád, že se zastavíš a nasloucháš. Touhle obcí šly dějiny a jen ve 20. století zažila mnohé. Na chvíli si dovolíš se zasnít…

Je den Slunce a ty mu jdeš z Markvarce naproti. Nalevo se s březnovým švihem žene Lipnický potok a za první terénní vlnou tě čeká panorama, co se rodí za obcí, jež zůstává prozatím skryta.
Potkáš Šprinclův mlýn a za zvuků orchestru sedícího v korunách zatím bezlistých přesto již oživlých stromů se v nedělním tempu blížíš k horizontu, který ti jako první nabídne siluetu známé věže dnes ještě známějšího zámku.
Po chvíli se přidá věž kostela i kaple a zdálo by se, že tahle trojice definuje místo, kam dnes míříš – Český Rudolec. Jenže bez toho méně nápadného by pozbylo smysl to, co je vidět hned.
Obec tě přivítá odpoledním poklidem, kterému ochotně nasloucháš. Za křižovatkou u školy prozkoumáš krátkou uličku vedoucí za humna k potoku. Sem přijdou jen její obyvatelé a dnes i ty. Pak na hrázi se z linie lesů vyloupne Měděný a Stříbrný vrch a dál za domky z různých dob máš možnost nahlédnout do zahrad, sadů i přístřešků přepestrých architektur. Vesnice voní stejně jako za časů dětství a uvnitř v tobě je teď podobně. Plnost vjemů, intenzita prožitku, žádné myšlenky.
Chvíle, kdy je mysl přestane vytvářet, pojímáš jako skutečnou svobodu. A když se přece jen nějaká náhodná začne ucházet o tvou přízeň, stačí se jen o trochu víc zaposlouchat do zvuků Orchestru.
Peníkovská křižovatka tě nasměruje k srdci obce. Kolem stavení, kde se dotkneš času – představíš si, jak asi vypadala v dobách své slávy, jak to tu asi žilo. Teď jen skrze zamřížované okno nahlédneš do prostor, které ještě před pár desítkami let byly užitečné svou plností.
Dnes tu má svůj smysl prázdno. Nasaješ jeho jedinečnou vůni a víš, že ještě stále existují místa k objevům.
Pak náves a kostel a zámek. Březnová neděle jim dává možnost tě oslovit. K tomu domorodci na kolech, hlahol a smích a stařenka stojící na svém místě za oknem. Z jejích očí i toho všeho kolem najednou pocítíš spojitost s jinými věky. Těmi, co ti umožnili zažít tvé babičky a tví dědové.
Kouzlo Rudolce.
Překročíš Lipnický potok, vystoupáš nad Prolom a na planinách za Lipolcem, u Obecního rybníka, zrychlíš krok. Ještě východní výhled z pastvin a v něm Kostelní Vydří i Dačice a pak už se blížíš k Markvarci.
S energií a švihem bystřiny, protože tady, tady už to zase žije.

Probuzení? Spíš jen změna vědomí. Zkrátka, Český Rudolec ti pokaždé připraví něco nového.
A tak teď za hrází pokračuješ k západu a můžeš jen hádat, co ti kraj známých i skrytých Radíkovů, Terezínů, Zvůlí a Jiter dnes nabídne.
Kdo ví, možná to bude zcela nový svět.

4P
4P

Comments are closed.