Od Starého Hobzí k Českému Rudolci

Kunějovem do kraje mlýnů a bříz
18. 3. 2018
JZD*1957
4. 4. 2018

(c) sbírka Muzea Jindřichohradecka

Vracíš se. Předjarní jihomoravské Oponešice za zády a dole v Jemnici za Želetavkou točíš k jihu. Opustíš hlavní tahy a jejich obchvacující způsoby vyměníš za okresky. Odměnou jsou cesty, jejichž křivky kreslila lidská potřeba společně s krajinou, stezky, které jí jsou blíž.
Rychlost poklesne a vidíš víc. Zvolna proplouváš vlnící se hladinou polí a přiotevřená okna slyší a cítí. Je v tom cosi důvěrně známého, ale dříve než se svým MB skončíš v příkopu, protože ke kochání je toho dost, připraví ti cesta pohled, který tě přiměje zastavit a vyjít za krajnici.
Je to jen pár kroků nad místem, kde silnice klesá do Starého Hobzí, skromný horizont, o to víc je obraz ohromující.
Zažiješ, co ve vztahu k Zemi popisují astronauti, kteří ji spatřili z oběžné dráhy či Měsíce. Jen planetou je Česká Kanada. Působivá svým celkem i vztahem k sousedům v prostoru. Vpravo začíná horizont majestátní Javořicí a navazuje na menší horské sourozence, dvojčata Hradisko a Pivničky nad Velkou Lhotou. Pokračuje ostře vykresleným Radlickým vrchem a pak už se Rudolecký prolom mísí s linií České Kanady.
Vysílač nad Rudolcem, Kuprštajn, Šibeník, Vysoké kameny, Bukový vrch a úplně vlevo rozeklaný vrchol Uhliště volně přecházející v pohraniční hvozdy s Čihadlem u Trojmezí. Rozsáhlá polesí a směrem dolů přibývající stopy dávného osidlování, nejprve luční fjordy, pak polnosti, samoty, vesnice. Mají-li místa energii, pak tohle, odkud vše pozoruješ, je jedno z nich.
V mžiku zapomeneš na všechny názvy vrchů a cest a jen se bavíš tím, jaký dojem v tobě výhled tvoří. Se stejnou přitažlivostí si tě tenhle kousek pole přivábí i napříště, jen scéna bude jiná, májová.
S úsměvem bez důvodů se necháš provést Mutnou i Bolíkovem s jeho železárnami až do Rudolce, který vypráví každým svým stavením i zákoutím a je rád, že se zastavíš. Českým Rudolcem šly dějiny. Kolik toho zažil jen ve 20. století! Na chvíli si dovolíš se zasnít…

Je den Slunce a ty mu jdeš z Markvarce naproti. Nalevo se s březnovým švihem žene Lipnický potok a za první terénní vlnou tě čeká panorama, co se rodí za obcí, jež zůstává prozatím skryta.
Potkáš Šprinclův mlýn a za zvuků orchestru sedícího v korunách zatím bezlistých, přesto již oživlých stromů se v nedělním tempu blížíš k horizontu, který jako první nabídne siluetu známé věže dnes ještě známějšího zámku.
Po chvíli se přidá věž kostela i kaple a zdálo by se, že celá trojice definuje místo, kam dnes míříš – Český Rudolec. Jenže bez méně nápadného by pozbylo smysl to, co je vidět hned.
Obec naplnil odpolední klid, ochotně mu nasloucháš. Za křižovatkou u školy prozkoumáš krátkou uličku vedoucí za humna k potoku. Sem přijdou jen její obyvatelé a dnes i ty. Pak se na hrázi vyloupne z linie lesů Měděný a Stříbrný vrch a dál za domky z různých dob máš možnost nahlédnout do zahrad, sadů i přístřešků přepestrých architektur. Vesnice voní stejně jako za časů dětství a uvnitř v tobě je teď podobně. Plnost vjemů, intenzita prožitku, žádné myšlenky.
Chvíle, kdy je mysl přestane vytvářet, pojímáš jako skutečnou svobodu. A když se přece jen nějaká náhodná začne ucházet o tvou přízeň, stačí se jen o trochu víc zaposlouchat do zvuků Orchestru.
Peníkovská křižovatka tě nasměruje k srdci obce. Kolem objektu, kde se dotkneš času – představíš si, jak asi vypadal v dobách své slávy, jak asi žil. Teď jen nahlédneš skrze zamřížované okno do prostor, které ještě před pár desítkami let byly užitečné svou plností.
Dnes tu má svůj smysl prázdno. Nasaješ jeho jedinečnou vůni a víš, že ještě stále existují místa k objevům.
Pak náves a kostel a zámek. Březnová neděle jim dává možnost oslovit kolemjdoucí. Přidají se domorodci na kolech, hlahol a smích, a stařenka stojící na svém místě za oknem. Z jejích očí i všeho kolem najednou pocítíš spojitost s jinými věky. Těmi, co ti umožnili zažít tvé babičky a tví dědové.
Kouzlo Rudolce.
Překročíš Lipnický potok, vystoupáš nad Prolom a u Obecního rybníka na planinách za Lipolcem zrychlíš krok. Ještě východní výhled z pastvin a v něm Kostelní Vydří i Dačice a pak už se blížíš k Markvarci.
S energií a švihem bystřiny, protože tady, tady už to zase žije.

Probuzení? Spíš jen změna vědomí. Zkrátka, Český Rudolec ti připraví pokaždé něco nového.
A tak teď za hrází pokračuješ k západu a můžeš jen hádat, co ti kraj známých i skrytých Radíkovů, Terezínů, Zvůlí a Jiter dnes nabídne.
Kdo ví, možná to bude zcela nový svět.

4P
4P

Comments are closed.