JZD*1957

Od Starého Hobzí k Českému Rudolci
25. 3. 2018
Rozv.
10. 4. 2018

Časem pokousaný komín. Rozverný hromosvod se místo nábojů rozhodl chytat bronz, a tak se přes hřeben kloní ke Slunci. Omítka, jež svou absencí odhaluje, že i vodovážné se někdy zavlní, a obnažené rozvody kabelů dokazující, co platí na každé stavbě – že nějak to vždycky udělat jde. Kdysi bílá a hladká, dnes zhrublá a strupovitá je rozvodná skříň. Prostě zrezla.

Okénko za okénkem v dlouhé řadě okének vysklil čas a náhodní chodci. Díky nim započaly své dílo improvizace a kutilství. Ryze československy.
Čím utěsnit okno, aby těsnilo a nějak to taky vypadalo?
Umakart, překližka, igelit, pletivo, cihly, plechy, prkna, rošty a nebo taky nic. To vypadá nejlíp.
Mech spárovaný eternitovou střechou. Izolace na přírodní bázi, o kterou se pokouší ve velkoměstech. Tady funguje přirozeně, jen to chvíli trvá.

Účelem rohů je naznačovat. Vlnitá krytina zde pohozená vybízí k otázce – kdo a kdy ji tam zanechal? A proč? Ledabylé odhození? Co když se bude ještě někdy hodit…
Dvířka pro zvířata v původním znění, jen keř úctyhodných rozměrů jim brání v původní funkci. Lustry a objímky obývají místa daná svým horkým temperamentem. Snad proto je kdosi, coby další formu izolace, umístil do větracího otvoru ve zdi.

Kontrasty, koroze, korepetice. Veselý ptačí sbor prvních jarních dnů, vítr i kohout od vedle doprovází jedinečnou scenérii. Tak kdysi znělo celé tohle místo. Dnes je tiché.

Avšak přece! Člověk zůstal. V otevřených dveřích do chléva způsobně vyskládané obleky, bundy, trička na sušácích. Stopa zájmu, stopa řádu. Díra ve střeše umně plechem zalátaná a nekonečný klid. A jak tu bývalo živo!
Před vchody vozík a oj a tyče a pneu a tašky. To vše zde mění skupenství a stává se součástí země.

Kocour hlídající vchod ze své strážnice na pneumatice opatrně vyklidí pole a přenechá zážitek z interiéru.
Zatuchlý chlad, bohatý sklad. Z boží vůle v něm zboží našlo své doma. Regály supermarketů blednou závistí před pestrostí a živelností tohoto prostoru! Impresionismus dochází exprese. Umění nahodilého a lekce bezúčelnosti. Přeorganizovanost firem a měst, dětských odpolední i cest našla svou protiváhu.
Ze své podstaty se místo, snad kdysi kravín, brání popisům i rozumům všeho druhu, a proto jen telegraficky: Dřeva roztodivných tvarů, káry o trámy opřené, umyvadla i vany plechové, vaty, misky, kotouče, matrace nápaditě pohozené, stropy azbestové? Esence harampádivnosti. Tyč se světly nad uličkou pro zvířata vše osvětluje již svou přítomností. Sudy, okapy a židle a zase ta rez. Petrolejky v pavučiny vpletené, kýble a kanystry dutí to svědkové. Vše zkrátka, tady je vše, co tu může být.

A vedle venku v úhledných ohradách koně coby pozorovatelé z jiné doby.
Kde jsou lidé, kteří na zelené louce přikládali cihlu k cihle? Kde jejich zemitý humor a smích a radost i těch nejdrsnějších ze společného díla?

Vůně jara a místa posílá odpovědi. A ať už jakékoli, tohle tady bylo opravdové.
Duby od vedle vše viděly a poznaly. Jaké obrazy na ně ještě čekají?
Jinde už střechy opravili, nové stáje postavili a místa opět žijí. Více pastvin, více luk a zvířata, co znají Slunce i mráz.

Tohle najdeš všude v zemi. Čím je Česká Kanada výjimečná?

To už dávno víš.

4P
4P

Comments are closed.