Třetí smysl

Zrak je první v ohrožení. Nálepkuchtivá mysl viděné v mžiku polepí a schová.
Sluch už je o krok blíž, ale čich, to je ten pravý bypass vnitřního komentátora. Cítíš a prostě víš. Hned.
A tak když tě se zavázanýma očima vysadí na Homolce mezi buky, poznáš po prvním nádechu, kde se nacházíš.
Stejně jako u Bukové hájovny v landštejnských lesích, U Pěti bříz pod hrází Kačleháku a nebo ve stálkovském Skalním městě. Možná chvíli zaváháš, přesto víš – tohle přece znám!
Vesnice poznáš bezpečně. Borovice, louky a potoky v nich střídají dřevěné plaňky, staré zdivo a zemědělská družstva. Vše dohromady tvoří směsici, která je zvláštním způsobem příjemná. Možná pro pocit domova, pro vzpomínku na návštěvy babiček a tet, do časů, kdy se žilo pomalu.
V čase jara zažiješ díky třetímu smyslu život. Čtení a psaní o tom je na to krátké, chceš věci zažít a taky jdeš. Březen už láká ven!
Zima mává na rozloučenou, a když chvíli před půlnocí sedíš na horní lavičce hradišťské sjezdovky – poslední sněhové bašty v okrese – zhluboka se nadechneš.
Vůně předjaří ti nakreslí úsměv na tváři.
Teď ale zapnout vázání a hezky pěkně dolů! Poděkovat za tu chvíli lidem, kteří dávají svahům Bystřického potoka jiskru a dech.