Krajiny Září

Podzim začíná u Blažejova
28. 8. 2018
Poznej kraj pod Javořicí
23. 9. 2018

 

Číměřské údolí halí mlhy i Bystřice tišší už je.

Hladina Osiky v poklidném bezvětrnu zrcadlí českokanadské ráno a opuštěný kemp všemu přihlíží a je součástí obrazu, jenž kreslí tu podzim. Stejně tak lidé, díky nimž, a možná naposledy v tomto roce, ještě jednou ožívá.
Po dvanácté Českou Kanadou v kanadách se tu chystá, však na nohou měj si cokoli a třeba taky nic.
Východní trasa na Jelením vrchu u bunkrů se zpět otáčí, západní pak až k Novému Mlýnu na Peršlák míří. Potkáš dnes mnoho stezek – textilní, loupežnické, málo prošlapané i ty úplně obyčejné.
Nejdřív nádraží Hůrky.

Chomáči mlh nad hlavou slunce proplouvá,
když z lesa vyjdeš, spatříš, co předvečer roku umí.
Česká Kanada září.

Symfonická báseň barev po srpnové předehře uvádí další část. Z dalekého ticha vystupuje ještě matný Klášter, milé to zjevení mlžné krajiny. A všechny ty vůně, co usnadní ti opravdu být, co snadno vrací tě domů.
Úzkokolejka zas v občasném režimu běží, za ní Blata a rybníky s rašelinou. Najdeš jich tu jen pár, však koupatelné za všech počasí her jsou.
Za samotou u nádraží se cesta stáčí nahoru do Hůrek. Mnoha rozhovorům, jež kolem zní, tu teď můžeš naslouchat, příběhům z dálek prostoru i času. A v prostoru vyřčených vět krajina zpřítomní i ty tvé a Hůrky ve svém ranním tichu ožijí též. Kostel a domy s letitými rámy okenic jako by sem patřily od počátků.
Pastviny, třebaže opět zelené, už jen lenivá zvířata hostí. Syndrom vyprahnutí však již brzy překlenou a hostina započne. Ještě dnes!
Teď směr nová stezka a Grasel.

Ten, co bohatým i chudým bral.
Od každého si něco vzal či jen půjčil chtěl,
úřad se o tom však brzy dozvěděl
a do Vídně ho povolal…

Dnes příběh, který zlidověl a značky na stromech, co určují tvůj směr.
Les když za Ovčárnou opustíš, za kopci dva majáky uvidíš. Věž bystřického kostela jediná z města se tu ukazuje a albeřský komín jí svou výškou přizvukuje. Projdi uličkami Ovčárny a poznej, kolik hlasů Bystřice má, nálady i kouzla míst jsou tu jedinečné.
K severu teď do kopců a v nich tajné bunkry. Krýt se měly navzájem, dnes pokryl je mech i les. Pak nejhlavnější z cest č. 128 překročit a v půlce sjezdovky vpravo odbočit.

Co by tomu Grasel řek’, že teď jeho stezky kříží vlek?

A nad ním Hradiště, opravené, úhledné.
Kaple i sochy a náves, kde znovu scházejí se lidé. Lavička a zastavení a úsměv k tomu všemu. Nahoře cesty se rozdělují. Opouštíš směry oficiální a vstupuješ do otevřeného prostoru náhodných voleb a překvapení.
Země hřeje a bosý krok tempo zpomalí, v krajině snazší je číst. Alejí šum a výhledy probudí v tobě radost z prvních objevů, podzimní kraj má zas novou tvář.

V Bystřici ještě živo je,
náměstí už skoro hotové.

Parkem na albeřskou výpadovku. Obec hlavní silnicí ze severu obkroužená si tu stranou všeho hoví v poledním klidu, jenž rozlil se tady už před lety. Potkávají se tu hospodářské objekty z různých dob. Nejdřív zprava sýpka snad, naproti textilní výroba s halami a komíny. Na konci dlouhé potoční vsi zas rybáři a pily bývalé a nad vším terezínský zámeček a sádky. A mezi kraji malebná ves, odkud by Lada inspiraci mohl brát.
Kaple v uživatelsky již příjemné podobě a fara a hospoda tvořící odvěké centrum vsi.
A tam vzadu za truhlářstvím v zatáčce s duby a modříny, kde potok s kamennými sloupky šumí, tam pozdraví tě duch České Kanady.
Zjevuje se ti, máš jej totiž rád. A on tebe.

4P
4P

Comments are closed.