Krajiny Září

Číměřské údolí halí mlhy, i Bystřice tišší už je.

Hladina Osiky zrcadlí českokanadské ráno. Kemp u tratě všemu přihlíží a vyplňuje svůj díl obrazu. Stejně tak lidé, díky nimž, a možná naposledy v tomto roce, se ještě jednou probudí.
Po dvanácté Českou Kanadou v kanadách se půjde, však na nohou měj si cokoli a třeba taky nic.
Východní trasa se otáčí zpět na Jelením vrchu u bunkrů, západní pak míří až k Novému Mlýnu, na Peršlák. Potkáš dnes mnoho stezek – textilní, loupežnické, málo prošlapané i ty úplně obyčejné.
Nejdřív nádraží Hůrky.

Chomáči mlh nad hlavou slunce proplouvá,
když z lesa vyjdeš, spatříš, co předvečer roku umí.
Česká Kanada září.

Symfonická báseň barev uvádí po srpnové předehře další část. Z dalekého ticha vystupuje matný Klášter, milé to zjevení mlžné krajiny.
Úzkokolejka zas běží v občasném režimu, za ní Blata a rybníky s rašelinou. Lázeňský komfort při cestě k Landštejnu.
Za samotou u nádraží se cesta stáčí nahoru do Hůrek. Můžeš naslouchat mnoha rozhovorům, co kolem zní, příběhům z dálek prostoru i času. A v prostoru vyřčených vět krajina zpřítomní i ty tvé a Hůrky ve svém ranním tichu získají jasné kontury. Kostel a domy s letitými rámy okenic jako by sem patřily od počátků.
Pastviny, třebaže opět zelené, hostí už jen lenivá zvířata. Syndrom vyprahnutí však již brzy překlenou a hostina započne. Ještě dnes!
Směr nová stezka a Grasel.

Ten, co bohatým i chudým bral,
od každého si něco vzal a příliš mnoho chtěl,
i úřad se o tom brzy dozvěděl
a do Vídně ho povolal…

Dnes příběh, který zlidověl a značky na stromech, co určují tvůj směr.
Když za Ovčárnou opustíš les, za kopci uvidíš dva majáky. Věž bystřického kostela je první známkou města; albeřský komín ji svou výškou doplňuje. Projdi uličkami Ovčárny a poznej, kolik má Bystřice hlasů, nálady a kouzla míst jsou tu jedinečné.
Dál k severu do kopců a v nich tajné bunkry. Krýt se měly navzájem, dnes je pokryl mech i les. Pak nejhlavnější z cest č. 128 překročit a v půlce sjezdovky vpravo odbočit.

Co by tomu Grasel řek’, že teď jeho stezky kříží vlek?

A nad ním Hradiště, opravené, úhledné.
Kaple i sochy a náves, kde se znovu scházejí lidé. Zastavení u lavičky a smích v hlavní roli okamžiku. Nahoře se cesty rozdělují. Opouštíš oficiální směry a vstupuješ do otevřeného prostoru náhodných voleb a překvapení.
Země hřeje a bosý krok tempo zpomalí, v krajině snazší je číst. Alejí šum a výhledy, podzimní kraj má zas novou tvář.

Bystřický park ústí v albeřskou výpadovku. Obec hlavní silnicí ze severu obkroužená si stranou všeho hoví v polední siestě. Zdejší hospodářské objekty pocházejí z různých dob. Jsou jejich zřetelným odkazem. Nejdřív zprava sýpka, naproti textilní výroba s halami a komíny. Na konci dlouhé potoční vsi zas rybáři a bývalé pily a nad vším terezínský zámeček a sádky. Mezi okraji malebná ves, odkud by Lada mohl brát inspiraci.
Kaple již v uživatelsky příjemné podobě a fara a hospoda tvoří odvěké centrum vsi.
Vzadu za truhlářstvím v zatáčce s duby a modříny, u kamenných sloupků, kde potok šumí, tě pozdraví duch České Kanady.
Zjevuje se ti, máš jej totiž rád. A on tebe.