Dobrodružství v Zemi nikoho

Jdeš pátečním městem a s trochou zvědavosti čekáš, který směr si tě přiláká. Na Zborově mezi vilkami je už jaro taky a víc než čerstvý vítr z jihovýchodů přináší odpověď. Je zřetelná, a tak už se po chvíli vydáváš tam, odkud vane. Do Země nikoho.

Kniha o dobrodružstvích, jež lze v takovém kraji zažít, tě kdysi uchvátila. Kdesi daleko za městem jsou místa, tajná místa, co zvou k objevům. Málokdo o nich ví, což láká ještě víc. A když vstoupíš do území na jih od zámku Dobrohoř a Starého Města pod Landštejnem, víš, že to je pro něj ten pravý název.

Kasárna pohraniční stráže u Veclova jsou tichým památníkem předchozího. Tvoje náklonnost k vojenským objektům na hranici pramení z mnohého, její součástí jsou jistě i dny, kdy tady žili lidé. Kluci, co sloužili vlasti či prostě byli jen na vojně a trhali kalendář. Chránili hranici.
Dnes jsou za železnou oponou už jen bizoni a ti se ochrání tak nějak sami. Právě polehávají v odpoledním slunci mezi borovicemi a vypadají spokojeně.
A tak dál na jih!

Od potoka po cestě vzhůru, alejemi, kterým chybí ti, pro něž byly sázeny. Vzdušný proud jara je rozpovídal, a když se zaposloucháš, získají si tě během vteřiny.
S vůní květů, polí a vší té čerstvé zeleně nakoukneš do svých prvních dní, a když pak staneš nahoře, dobrodružství mohou opět začít.

Výhled na dříve zapovězenou zem! Otočíš se a přehlédneš důvěrně známé. Landštejn pestřící horizont severu, dobrohořské předstaréměstí a v působivém obrazu rozlehlé údolí kolem potoka Pstruhovce, jímž se země českomoravská vlévá do rakouské.
Pokračuješ s energií, co tu dnes vane. Vpravo vysoké zalesněné kopce Kravího vrchu a Hoher Steinu. Vlevo pole a linie potoka. Normálka. Jenže v zorném poli se děje cosi zvláštního a do vědomí vstupuje, pro co tě napadá jediné jméno: Ostrov zeleně.
Shluky listnatého. Staleté duby, lípy s výjimečnou kresbou, mohutné kmeny vrb.
Přistaneš u břehu a vyrazíš na průzkumy. Změnu vycítíš hned. Tady je něco jinak.
Kamenné zídky, můstky, zasypané sklepy. A všude hromady kamení porostlé mechem. Voní to tu kopřivami a náletem. Ano, takhle dnes vypadá Košťálkov po náletu těch, co fungovali ve zkušebním režimu.
Ve středu obce kříž na místě kaple a texty ve více jazycích a stopa nadhledu nad tím vším. Podtrhnou ji projíždějící cyklorakušané zdravící tě svým ‚Haló‘.

Kraj zaniklých vesnic je Zemí nikoho České Kanady.

Navštiv jej v čase před slunovratem, v čase zrodu a barev a zažij kontrasty, které jej utvářejí a jež ti dovolí se pousmát.
Na okraji vsi v přísně střeženém území minulosti dnes najdeš mapu a přístřešek pro stále ještě spíše náhodné kolemjdoucí. A v poryvech větru bezbřehý klid. V něm teď bývalou signálkou plachtíš k východu.
Zpětným pohledem, jak přirozeně přechází Klein Taxen v Košťálkov, si uvědomíš, že hranice jsou jenom v hlavě. A ty si strážíš jenom ty.

Během napneš plachty ještě víc a po chvíli už překračuješ potok, co tesá tuhle zem.
Za ním začíná objevitelská cesta do míst, kde jsou prázdná místa na mapách tvé mysli.
Bez výdobytků kartografie, GSM lokátorů, laserskenů, mnohomluvných navigátorů.
Jen s tušením, že za chvíli mineš ceduli ‚POZOR! STÁTNÍ HRANICE‘ a až vyjdeš z lesa ven, že tam za kopcem najdeš Brunn, malou osadu s hospodářským rodným listem.
Tady končí veškerá legrace! Všechno je tu nově a ŽIVĚ. Nové výhledy, nová stavení i samoty, nové písně i nové jednoty.
Osvobozující zproštěnost od nálepek i poznatků, příběhů, čehokoli, ti umožňuje zakusit ves v přímém přenosu. A je to jízda.
Pozor ale! Zvuk na silnici věstí blížící se stroj a v poslední možné chvíli uhýbáš před domorodcem, co se smíchem prohlásí: „Ich habe keine Glocke!“ – a tak namísto zvonění už z dálky mluví a vtipkuje.

Pengers je samota na konci světa a za ní hned konec druhý. Dnes jej tvoří osm mravenišť a elektrický ohradník. Tenhle však překročíš snadno a pastvinou se pustíš domů.
Vlevo Kamčatka a Jižní pampeliškový oceán, jenž ji omývá. A opravdová liška, co před tvou plachetnicí mizí raději kamsi do lesa.
Ve stráni s vyhlídkou tě vítá další zaniklá ves. Kuní.
Zaniklá?
Tady stále je a v jaru tvého teď vypráví.

Dole v Pernárci ti ještě Pstruhovec řekne své na slyšenou a cesta mezi poli potěší tichem za vzdušnými proudy a květy.
Kasárna tu také stále jsou, v klidu spočinula.