Dobrodružství v Zemi nikoho

Údolí věčného jara
23. 4. 2018
Synchronizované putování
6. 5. 2018

KuníJdeš pátečním městem a s trochou zvědavosti čekáš, který směr si tě přiláká. Na Zborově mezi vilkami je už jaro taky a víc než čerstvý vítr z jihovýchodů přináší odpověď. Je zřetelná, a tak se už po chvíli vydáváš tam, odkud vane. Do Země nikoho.

Kniha o dobrodružstvích, jež lze v takovém kraji zažít, tě kdysi uchvátila. Kdesi daleko za městem jsou místa, tajná místa, co tě zvou k objevům. Ví o nich jen málokdo, což láká ještě víc. A když vstoupíš do téhle země, víš, že to je ten pravý název pro území na jih od zámku Dobrohoř a Starého Města pod Landštejnem.

Kasárna pohraniční stráže u Veclova jsou tichým památníkem předchozího. Tvoje náklonnost k vojenským objektům na hranici pramení z mnohého, její součástí jsou jistě i dny, kdy tady byli lidé. Kluci, co sloužili vlasti či tu prostě jen byli na vojně a trhali kalendář. Chránili hranici.
Dnes jsou tu za železnou oponou už jen bizoni a ti se ochrání tak nějak sami. Právě polehávají v odpoledním slunci mezi borovicemi a vypadají spokojeně.
A tak dál na jih!

Od potoka po cestě vzhůru, alejemi, kterým tu chybí ti, pro něž byly sázeny. Vzdušný proud jara je rozpovídal, a když se zaposloucháš, získají si tě během vteřiny.
S vůní květů, polí a vší té čerstvé zeleně nakoukneš do dětství, a když pak staneš nahoře, dobrodružství mohou opět začít.

Otevírá se tu výhled na dříve zapovězenou zem. Otočíš se a přehlédneš důvěrně známé. Landštejn pestřící horizont severu, dobrohořské předstaréměstí a v působivém obrazu celé údolí kolem potoka Pstruhovce, jímž se země českomoravská vlévá do rakouské.
Pokračuješ s energií, co tu dnes vane. Vpravo vysoké zalesněné kopce Kravího vrchu a Hoher Steinu. Vlevo pole a linie potoka. Normálka. Jenže v zorném poli před tebou se děje cosi zvláštního a do vědomí vstupuje, pro co tě napadá jediné jméno: Ostrov zeleně.
Shluky listnatého. Staleté duby, lípy s výjimečnou kresbou, mohutné kmeny vrb.
Přistaneš u břehu a vyrazíš na průzkumy. Vycítíš to hned. Tady je něco jinak.
Kamenné zídky, mosty, zasypané sklepy. A všude hromady kamení mechem porostlé. Voní to tu kopřivami a náletem. Ano, takhle dnes vypadá Košťálkov po náletu těch, co fungovali ve zkušebním režimu.
Ve středu obce ještě kříž na místě kaple a texty ve více jazycích a stopa nadhledu nad tím vším. Podtrhnou ji projíždějící cyklorakušané zdravící tě svým ‚Haló‘.

Kraj zaniklých vesnic je Zemí nikoho České Kanady.

Navštiv jej v čase před slunovratem. V čase zrodu a barev a zažij kontrasty, které se utvářejí a jež ti dovolí se pousmát.
Na okraji vsi v přísně střeženém uzemí minulosti teď mapa a přístřešek pro tady stále ještě spíše náhodné kolemjdoucí. A v poryvech větru bezbřehý klid. V něm teď bývalou signálkou pluješ k východu.
Zpětným pohledem, jak přirozeně přechází Klein Taxen v Košťálkov, si uvědomíš, že hranice jsou jenom v hlavě. A ty si strážíš jen ty.

Během napneš plachty a po chvíli už překračuješ potok, co tesá tuhle zem.
Za ním začíná objevitelská cesta do míst, kde jsou prázdná místa na mapách tvé mysli.
Bez výdobytků kartografie, GSM lokátorů, laserskenů, upovídaných navigátorů.
Jen s tušením, že tady někde mineš ceduli ‚POZOR! STÁTNÍ HRANICE‘ a až z lesa vyjdeš ven, že tam za kopcem najdeš Brunn, malou osadu s hospodářským rodným listem.
Tady končí veškerá legrace! Všechno je tu nově a ŽIVĚ. Zažíváš nové výhledy, nová stavení i samoty, nové písně i nové jednoty. Bavící zábava.
Osvobozující zproštěnost od nálepek i poznatků, příběhů, čehokoli, ti umožňuje zakusit tuhle ves v přímém přenosu. A je to jízda.
Pozor ale! Zvuk na silnici teď věstí blížící se stroj a ty v poslední možné chvíli uhybáš před domorodcem, co se smíchem prohlásí: „Ich habe keine Glocke!“ A tak namísto zvonění už z dálky mluví a vtipkuje.

Pengers je samota na konci světa a za ní hned konec druhý. Dnes jej tvoří 8 mravenišť a elektrický ohradník. Tenhle však překročíš snadno a pastvinou se pustíš domů.
Vlevo Kamčatka a Jižní pampeliškový oceán, co ji omývá. A opravdová liška, co před tvou plachetnicí raději mizí kamsi do lesa.
Ve stráni s vyhlídkou vítá tě další zaniklá ves. Kuní.
Zaniklá?
Tady stále je a v jaru tvého teď vypráví.

Dole v Pernárci ti ještě Pstruhovec řekne své na slyšenou a cesta mezi poli potěší tichem za vzdušnými proudy a květy.
Kasárna tu také ještě jsou, v klidu spočinula.

4P
4P

Comments are closed.