Nad Uhlištěm
27. 9. 2019Telegraficky
17. 11. 2019
Jedno z posledních říjnových odpolední začíná v nejsevernější časoprostorové destinaci našeho jižního souseda. Vůně listí, borovic a bříz naplňuje okamžik vzácnou skutečností, která zvýrazňuje kulisy místa – zmizelou osadu Nové Mlýny, bývalou rotu pohraniční stráže a z ní hotel, také opuštěný. Hřejivá nálada a zpěv na veselých frekvencích přichází shůry.
Proplétáš se mezi mechem pokrytými rozvalinami a už je tu Koštěnický potok. K jeho překlenutí jsou na výběr dva mosty, menší z nich ale slouží už jen jako artefakt minulosti – bez přístupových cest je připomínkou dávných kroků dávných obyvatel. Bublající potok tvoří hranici, kterou se už věky snaží odplavit. I přes drobné úspěchy je však jeho efektivita stále tak trochu na vodě.
Od severního bodu česko-rakouského přátelství vede dál už jen pěšina postupně se rozpouštějící v rašelinném světě plovoucích drnů a trav.
Najednou uslyšíš něco, co je ještě vzácnější než čas: to tě vítá bezletová zóna ticha přírodního parku Homolka-Vojířov. Bude tvým průvodcem až do setmění.
Prodíráš se k severu, kde tušíš existenci vychozených tras, a na nich pak potkáváš kamenné památníky a poutní místa, jejichž význam se také již rozplynul. Kromě jednoho se zprávou jdoucí napříč dobami – Schullerova kamene. Pravý důvod jeho přítomnosti je zahalen do mystiky a tajemství, i datum vytesané v žule je snad sto let za událostmi, které připomínají Pavla Schullera z Dobré Vody u Číměře. Ať tak či tak, podobná znamení vnáší do krajiny zvláštní rysy a hloubku lidství.
Za zatáčkou se k tobě jako vystřelený šíp přiblíží podezřele přímočará lesní rovinka. Pod nohama tmavě modré kameny jsou asfaltovým odkazem doby signální, kdy projíždějící vojenská technika a kluci z PS rot bránili potoku v jeho snaze o svět bez hranic. A tak kráčíš po třiceti letech ponechaných osudu; kolem planin, kde borovice ustupují rašelině, jež asociuje blížící se Třeboňsko. Tady zahajuje svou misi rybník považovaný od samého počátku existence názvu oblasti za jeden z nejvýraznějších symbolů České Kanady. Nejdelší v republice, zadržující nejvíce vody.
Namísto rybníku spíš Staňkovská přehradní nádrž či jezero, a chceš-li jej obejít, půl den bude tak akorát.
Lesy jsou protkané nití pěšin a cest,
co křižovatka, to pestré možnosti, kam můžou tě vést!
Klasická dvoukolejná, doposud s jistotou vedoucí tvé kroky, se u přehrady z padlých dubů mění na úzkorozchodnou a sotva znatelná stezka se brzy dotkne jezerních břehů. Kopíruje jeho fjordy a ukazuje říši vodních krás.
Stále ještě existují tajná místa. Na samé hranici, jíž na druhém břehu vymezují patníky a cedule Achtung Staatsgrenze. Pak narazíš na cestu obvyklého vzezření. Ukáže ti Markétské polesí s jeho hajnicemi, pohraničními policiemi na triangulačních planinách v jinak monolitickém stromoví a přes jeden z přítoků nasměruje tvé odpoledne k jihu. Hvozd se rozestoupí a památné duby i lípy, vůně krajiny, podzimních ohňů a vyhlídka k Novohradským horám daleko na jih vyšlou zprávu, že Staňkov je už za rohem. Pohlédneš do tváře země pod bukovým pralesem a víš, že je nová.
Drobná obec je ze tří stran obklopena vodou. S pokračujícím během roku utichá i turistická těžba jinak celkem vyváženě zakomponovaná do části jezerního světa. I rybník si k tomu řekl své – vydatný zdroj kačležských vod z chystaných výlovů na horním toku Hostice zaplavil chaty i dětská hřiště u jižní hráze. Sezóna uzavřena.
Na valu mezi Špačkovem a Staňkovským se vrátíš v pomezní hvozd. Můžeš se v něm procházet hodiny a potkáš jen zlátnoucí les, Poledníkový kámen a lomy. Tady je snadné žít. Opustit svůj příběh a naladit se na celek.
Zapadající Slunce prozáří okamžik večera a ty, blaženou samotou Rottaler Forstu, přes Rubitzkoteich, Meridianstein, dojdeš až k nejsevernějšímu rakouskému zámečku pod horou Weissenberg. Soumrak a jedinečnost k tobě budou moci opět promluvit a ty se vrátíš domů.
Víc, než se kdy dalo čekat.