Rozv.

Tajemná zkratka. Přinejmenším pro někoho, kdo je při obíhání Slunce teprve v devátém kole. Dýchá dobrodružstvím a přitahuje.
Na staré vojenské mapě jich najdeš spoustu a u nich miniaturní čtverce vyznačené osmi tečkami. Jak moc se mění tahle hranatá osmička už brzy uvidíš.
O pár let později tě totiž výpravy přivedou na jedno z takových míst u Dobré Vody. V krajině působí jako zjevení. Objevuješ je, prolézáš. Je tajuplné a záhadné. Jako dítě je prozkoumáš, postavíš bunkr, zahraješ schovku a jde se dál. Svoboda od minulého.
Přijdeš sem ještě mnohokrát, jen živost, s jakou se místo prožívalo poprvé, se před tebou na čas ukryje. Nyní se vrací zpět.
Půjdeš-li ze Senotína do Kunějova, zadem přes louky nad Klikovem, potkáš jedno z těch míst.
Zdánlivě mlčí. Přesto se nastraž uši.

Pod hladinou veselého dubna ozývajícího se z korun smrků, za vzdáleným šumem jihovýchodního větru je k slyšení ještě něco víc. Ozvěna vyprávění, co tu kdysi zněla. Lidí, kteří snad po staletí obývali útulnou světnici. Můžeš jen hádat. Tady byla kamna, kuchyně a spíž, tady chlév, maštal či stodola?
Kunějovská samota měla štěstí, promlouvá svými zdmi ještě dnes. Jinde už jen z remízků, kamenů, rumišť a tušených obrysů vypozoruješ víc – třeba na Mýtinkách, u Smrčné, na Lhotském potoce. Život tu byl, život tu je.
Jen formy se změnily. Obdivuješ javor a jeho listnaté přátele, kde všude se dokáží uchytit. Mech, jenž si hraje s přitažlivostí, balvany, které k sobě kdosi kdysi pečlivě skládal, plní svou dohodu s prohlubní v časoprostoru – padají k Zemi.
Už na letecké mapě z třiapadesátého vidíš jen obvodové zdivo, které snad díky své odlehlosti od lidských sídel vydrželo dodnes. Ale proč takové stavení v hlubokém lese, podivíš se a podíváš se ještě jednou. Kdepak lese!
Tady se rozkládala pole, kvetoucí louky a oko těšily výhledy. Od Kunějova až k Senotínu.
Dnes obě místa spojuje vysoké napětí. Kolem rozvalin proudí elektrony a ve vzduchu to jiskří. Sice mechem porostlé, přesto přítomné, zdi, jež mají stále svůj lesk.
Zaposloucháš se proto ještě jednou. Ano, stejný obraz z mnoha jiných částí českokanadského pohraničí.
Jarní chór stále zní a všechno je víc než symbolické. Bylo tu živo a je tu živo.

I takhle Česká Kanada vypravuje.