Českomoravská

Je to tak skoro pokaždé. Probudíš se a vnitřní kompas už je ustálený; střelka dnes ukazuje k jihovýchodu, do Slavonic. Ráz krajiny je tam osobitý a zcela odlišný od všeho na vrchovině. Rozlehlá pohostinnost moravského zemědělství s jemným dozvukem pálavských vinic se stýká s útesy novobystřického geomorfologického vlnění. Z tak úrodné půdy se mu to k vyšším nadmořským výškám vlní snadno. A jako z vody, protože Uhliště i Čihadlo jsou se svými 700 m n. m. hned za rohem.
Na Slavonickém potoce už vrby čekají na svou pomlázku a stezka po náspu bývalé železnice má jasný směr. Na jih, k sousedům. Odvážíš se vstoupit za hranice České Kanady?

Váháš-li, atmosféra čerstvě pohnojených polí, jež je klíčovou proměnou správného vesnického jara, ti bude inspirací. Hvozdy, rokle a lesní jezera vyměň za degustaci země na březích obou Dyjí.

Za nádražím křižovatka a hle, v liduprázdné oblasti policejní vůz! Namísto pasů a výjezdních doložek se však kontroluje úplně jiná výbava. Vše v pořádku, pokračujte.
Drátěné zátarasy nahradil plast a červenobílá páska se symbolicky třepotá na můstku, kde mění potok své jméno. Do Fraters či Waldkirchenu třeba až příště.

Suchá tráva bere první dech, listy pučí a opatrně sondují, jestli o ně svět i tentokrát bude stát. Výsledek průzkumu dopadl uspokojivě – tempo růstu se zvyšuje.
Rovnoběžná svážnice se s linií železné opony míjí tady i v nekonečnu, proto můžeš za hrází poctivě zarostlého rybníka s klidem přikročit k chůzi či běhu do vrchu, na východ. Nálet kolem ovocných stromů napovídá cosi o dávných obyvatelích těchto míst, ovšem zdroje i mapy mlčí a snad jen někdo z místních by věděl víc.
Hliněný lom při silnici do Slavětína vzal také za své, s tak zbývá poslední naděje – Jedlina.
Vrch spíše než kopec, který ovšem své vystoupení ze středu Země naplánoval dokonale. Každá výseč výhledu splňuje přísná kritéria i toho nejnáročnějšího inspektora. Obstála by i na základně 19. roty Pohraniční stráže dole ve vsi. Typický šedomodrý plot ji navzdory veškerému utajení opět prozradil. Mezinárodní situace zůstává klidná.
Katastry polí se zvětšují, západní horizont zakrývá Kalvárie.
Otevřená krajina Slavětína tě svou vstřícností a laskavostí vrací tam, kde všechno začalo. Na počátek jí i tebe. Domů.

Za pohlednicemi chvaletínské lidové romantiky číhá rybník a čerstvě namaskovaný bunkr. K tomu březnové vůně coby výborně navržený institut reality.
Montserratský hřeben ti bude průvodcem v porozumění života. Jarní veselí tuto znalost ještě umocní a prostoupí tě gejzírem obyčejné lidské radosti.

S přebytkem energie následně dorazíš k poutnímu kostelu. Je viditelný téměř ze všech východních délek i světových stran. Přes původní účel i bohatou historii je na něm vidět, že roky architektonické slávy dočasně pominuly. Padající omítka je jen jedním z příznaků. Zapředeš hovor s člověkem, jenž zosobňuje vůli zachraňující, co se dá. Zřejmé je však jedno – kostel na svého donátora ještě čeká. Až se spolu jednou potkají, zaskví se opět ve svém původním majestátu.

Na to se ti zoraný podklad stane doskočištěm na dráze do Mutišova, další z obcí, kde končí silnice. A i když železnice zde působí spíše symbolicky a ilustrativně, spojení se světem zůstalo zachováno.
U vodojemu na sebe upozorní městská věž. Přitáhne si tvé oči i krok, kterým se propleteš mezi traktory v akci a pozdravíš siluetu Uhliště nad Svatým Duchem i JZD.

Slavonice žijí na hranici tří světů a vypravují.
Tak, jako celá Česká Kanada.

S díky za podporu filmu Česká Kanada vypravuje věnováno Pavlu Havránkovi z Českých Budějovic.