Skály, mlýny a ostrovy

Březen dohání, co mráz zameškal, a severákem vyšší třídy probouzí troufalé návštěvníky mutyněveských písečných dun. Chybějící hladina rybníka Mutina zpřístupnila obvykle zatopené vrstevnice a odhalila zemi vodních sil a víl.

Původně zásobárna vody pro zámeckou pilu v Hradci toho času orámovaná chatami tvoří fjordy, které jako měňavky sahají až k dalšímu z vyhlášených rybníků – Holubu –, jenž se stal součástí komiksových příhod o Komáří louce a jejích obyvatelích.

Jak se procházíš pod příští vodní hladinou, vstoupíš do závětří ostrova a Slunce i z nízkých úhlových výšek dokonale prostoupí tvým bytím průzkumníka. Oáza na poušti bývalých bažin a blat!
Písnička Olešenského potoka zní napříč staletími, svěže jako každé jaro. Jeho zmrzlé vlásečnice překonáš lehce a v nejzazší zátočině vystoupíš na břehy a cesty za nimi. Opanovalo je pásové turistické značení.
Přes hráz Holuba, zpět za hlavní brněnský tah, a u Podvesního rybníka mlýn. Humlův. Poslední stavba svého druhu před soutokem s Hamerským potokem u dalšího z vodních děl. I v částečné rekonstrukci z něj dýchá atmosféra, kdy se těšil dobrému zdraví a sloužil svému účelu. Před 450 lety.

Nad mlýnem se vrací ke slovu vítr a svou naléhavostí a silou způsobuje ústup značených tras. Mizejí v křovinách. A to je pobídka opustit vytyčený směr a vydat se vstříc náhodám. Třeba hned do stráně vpravo, a kde místní říkají V Šejbech, zažiješ náladu země, která se zatím ještě zvolna, přesto s jistotou, ubírá k Javořici. Přes Olešné, kapličky i Tůmův vrch.
Projdeš po nejužší rybniční hrázi ze všech, co je jich v okresu, a po krátkém setkání se žlutou turistickou už jen po polích. Nové dimenze starých světů.

Vlčice a Střížovice. Známá dvojka. Souznění lidové zástavby s lidově demokratickou. Do toho vily, komíny a restaurace. Jak různé a přesto si zvláštně rozumějící.
Expresionismus času ti zůstane v zádech, jak se ztrácíš k Malému Ratmírovu. Se svým velkým bratrem od studničních vrchů má pramálo společného.
Jeden z nejstarších rybníků vůbec. Obklopen tvořivou civilizací se v březnové samotě připravuje na další sezónu. A třebaže v menšině, vesnice na horním břehu propůjčuje celé oblasti výraz a styl.

Přespolní komunikace tě přes katry a úvozy za domy dopraví k návrší, kde k tobě promluví Novobystřická vrchovina. Tady, padesát metrů nad hladinou, získala na plasticitě a tvoří mohutný horizont českokanadských kopců a hor. Na obyčejném poli; bez vyhlídkových konstrukcí. Jen vzlétnout.

A jak se tak vznášíš nad územím bez značek i cest a plachtíš zpátky k severu, cosi upoutá tvůj zrak. Přistaneš a už hezky po svých. Opuštěnými směry a polomy se vydáš do míst, kde jsi možná úplně poprvé. Příkrý svah, skály a scéna vypůjčená ze šumavské Vydry. Stranou Jindřišského klasika i kunžateckých Struh objevuješ zemi severu. Tohle je bájné Ztracené údolí.
Čechy krásné, Čechy tvé!

Věnováno Vojtěchu Svobodovi, fotografovi z České Olešné, za podporu filmu Česká Kanada vypravuje.