Podběl a radary

Nová země
17. 3. 2020
Větrná a krásná
23. 3. 2020

Fascinující. Artolec se znovu ocitl na konci světa. Ticho se vrátilo do obcí i lidských životů, a že je všední den připomíná už jen rozdělení v kalendáři.
Kostel a nad ním bystřina a vodní hladiny. Jarní zpěvy rozličných forem. Prostorový zvuk v nejvyšší kvalitě! Symfonie pokaždé improvizovaná s dokonalou lehkostí tě provází nahoru k samotám a výhled k jihu přináší vzkaz. Přechod, rota i Aussichtsturm u sousedů mu naslouchají. Tak, jako ty. Cosi se změnilo v běhu světa a i tady na samé jeho hranici je to pozorovatelné. Cítíš to, víš to.

Rekonstrukce probíhá i na první samotě. Tvárnice nahradily kameny, jež se kupí v mohylách
19. století přímo před objektem. O kus dál usedlost rozlehlá, udržovaná, obydlená. Rajská zahrada na svazích Kamenného vrchu. A tam, kde se z lesa vychází, zavoní celá Země a vynese chvíli, která se prožívá naplno. Možná proto mívá člověk tak rád své první roky. Pro přímé spojení s podstatou, protože, aniž to ví, tehdy je jí nejblíž.

Posloucháš radost tryskající z korun stromů a těšíš se existencí planin mezi Mýtinkami a Albeří. Kontakt je obnoven a vše ožívá. Tentokrát už o něm víš; prožitek více než opravdový.
Blažená čerstvost vůní. Na konci českokanadského světa svět právě začíná!

Pokračuješ k východu. Na místě původních Mýtinek stojí poslední dům a z Mýtinek (část) je ve 21. století centrum obce. Můžeš se k němu dát Zapomenutou alejí, jíž hlídá stádo pasoucí se v záři čtvrtečního dopoledne. Až překročíš stezku k chalupám a táborům, ocitneš se v říši Lesního rybníka. Z části z ní sice sám emigroval – s lesem se stýká už jen tak napůl – celistvost a harmonie obrazu však zůstala zachována.
Pohlédneš-li k němu, zjistíš, že svět se zastavil. Pro člověka.
Labutě mají svůj klid odjakživa; paprsky čeří hladinu; káně si hraje se vzdušnými proudy. Ti všichni jsou v kontaktu se zdrojem a síla je provází.

V severním cípu království najdeš jeden z nejmenších rybníků a u něj strom. Můžeš pod ním přespávat a chystat se na noční přepady táborů. Tehdy se tep zvyšuje, protože noční hlídky jsou zde ostražité. Uvidíme!

Lehneš si do nízké trávy a inhaluješ dílo hvězdného souputníka. Pozor však na nadměrné osvícení!
I po zimě světlá tvář potřebuje míru.
Na kraji lesa říše končí, po levici svět rozvalin zaniklý bez dokumentace, vpravo dvě stavení dosud lidem sloužící. Před i po rekonstrukcích.
Potom asfaltová spojnice a vpravo paseka vedoucí k pramenům Klášterského rybníka. Vlhká vůně dříví a za ní už rákosí. Hodně rákosí. Přes hladinu výjimečný pohled na architekturu prošlých století a nápad rybník obejít. Snadné – většina z nich má jeden přítok. Avšak zde! Sítí kanálů, bažin a tůní tě se štěstím provedou jen zvěří vyšlapané stezky. Noční přechod suchou nohou? Vyloučen.

V dálce se zaleskne bunkr.
Jeden z mála tak snadno postřehnutelných. Je z něj maják a naviguje. Doputuješ k němu kolem stezek českokanadského přátelství a zeptáš se, kudy se dát.
„Na Křížový vrch“, odvětí.
Jenže jak přes potok, který vrchovatě zásobuje březnovou Osiku? Na samém jejím počátku stávala hráz, díky níž to byl snadný úkol. Sice zůstala, taky však jen na půl. Jeden pohled a je to zřejmé – tenhle brod si pohlídala, Dračice jedna!
Zbývá jedna možnost. Kolem křížku až do Blata a na první lávce zpátky na luka. Překonat traťový úvoz a u osamělého smrku na další z pastvin ponechat Slunce, aby excitovalo tvé zimou zkoušené buňky. V zorném poli Žišpachy, Skalka i Jelení vrch a přes Osiku i Klášter sám. Nebe se sneslo na Českou Kanadu.

Po stometrovém silničním intermezzu se vydáš k vysílačům na kótě 701,2m, Křížový vrch.
V časech raket a radarů to na jeho vrchol bylo snadné. Žádné lesy, jenom kopec. V časech operátorů je to jiná! Houštiny, křoviny, těžba, polomy. Odhadneš směr a po chvíli překvapení.
Uprostřed dřevin vykouzlí les louku jako stvořenou k výpravám, o něco výš chaty skryté základny. Pak najednou vysoký, kamenný, zarostlý a drátem chráněný násep. Že by lom?
Výzva k průzkumné aktivitě!
Dřív než se naděješ, cíl je dosažen. Nad obrovskými garážemi dvě vyhlídkové konstrukce, signální ramena telefonů. Vojenský areál ze starých časů. Betonový, opuštěný. Atmosférický.
Dveře i okna dokořán a příroda se vrací.

A na náspu i všude kolem něj posel všech jar – podběl rozkvetl! Přivoň a usměj se.

Vydáš se k jihu a cesty tě zas samy povedou. Za hůreckým JZD, k lesním ŘOP bunkrům až k Osice a planinám. A zatímco Novohradské hory zůstávají skryté v oparu jasného dne, zámecký Terezín se o své místo hrdě hlásí. Do Albeře přes viadukt a dál po trati a do strání pod Kamenným vrchem.
Za doprovodu gradující symfonie se vrátíš k Artolečským hranicím. Země se zrodila.
Tak začíná jaro našeho věku.

S díky za podporu filmu Česká Kanada vypravuje věnováno Janu Trčkovi, jemuž je blízký kraj u Albeře.

Comments are closed.