Krajinou pohraničí #2

Osada Artoleč měla štěstí. Ač v zakázaném pásmu, přežila. Roky, kdy byla koncem známého světa, koncem možného, jsou v ní stále přítomné a pozorovatelné. Když jí procházíš, postřehneš zvláštní kouzlo. Zajdi se podívat na rotu pohraniční stráže, tam je nejsilnější.

A pak zas můžeš volit. Pokračovat signálkou krajem opuštěnosti a tiché krásy – pomůžou ti značky a milníky, a taky tvá pohraniční intuice – až pod Starohuťský vrch, či se dát přes louky přímo k jihu, kde cedule ACHTUNG STAATSGRENZE oznamují možnost setkat se s původní podobou České Kanady.
Dřevěná Aussichtsturm zve k návštěvě jako první. Pohlédni k severu do české země! Přenes se o půl století a otevři všemu, co přichází. Je to intenzivní a taková je celá hranice. Má v sobě poselství.
Pár kroků a jsi v Hirschenschlagu. Kostel, návesní rybníky, statky a domy bez plotů, hasičárna. Vyjádření přirozeného spojení s krajinou, lánové zemědělství, klasický pohraniční schlag.
Přes terénní zlom pohlédni k východu. Tam, coby místní Fangorn-prales vyrostla za hraničím potokem hradba smrků. Jak ji asi vnímali místní obyvatelé, když byla budována? Kdo ví. Dneska je svědkem, jak se hospodařilo na druhé straně.

Přes samoty Malého Hirschenschlagu a Hammerhäuser či po signálce od Mýtinek, všechno tě přivede do Starých Hutí. Obec, kterou namísto remízku pohltil celý les. Demoliční a zalesňovací plán zde však přes svoje naplnění zanechal stopy, které můžeš sledovat a pátrat po skrytých odkazech minulosti.
Na dohled od Reingers žili lidé. I v Romavě a Rajchéřově u Hadího vrchu. Celá oblast volně přecházela mezi vesnicemi, loukami a pastvinami. Jen koukni na těch pár starých snímků, co se dochovaly! Jenže –
čo bolo, to bolo. Teď je jižní výběžek české země zalesněný a svou kvetoucí povahou láká k návštěvám.
Dole u Neumühle překroč hranici na sever či jih, průzkum pokračuje!

Waldvierteleweg, Radschin, Pyramide a Hoher Stein již vystoupily ze stínu Opony a než se před tebou objeví Klein-Taxen, uvidíš, co bylo roky mimo dosah.
Hraniční bystřina v sedle u Kraví hory značí směr dalšího postupu. Sto výškových metrů je znát a třetí dějství pomezních světů může začít.

Výjimečná situace – u nás pole, v Rakousku les – se po chvíli vrací k normálu a s potokem Pstruhovcem začíná meandrovat i státní hranice. Na jihu Gross-Taxen a Brunn, za linií patníků už jen názvy prázdných míst na mapách – to je Země nikoho.
Dětříš, Pernárec, Košlák, Kuní, Košťálkov. Stejný příběh, a když vylezeš na Kamčatku a přehlédneš celé území, začne ti jej kraj vyprávět sám.

Cesta přes Pengershof je krátká, pomíjí však místo, kde se potkávají tři země. Proto se odvážně pustíš do lesnatých kopců k Čihadlu, do výšin více než nadmořských, kde v samém srdci hvozdu spočívá Kámen Trojmezí. Odtud dál už se Česká Kanada sklání ke Slavonicím, v zemi moravskou.
Ještě chvíli tě povedou úzké silničky, co zbyly po hlídkách pohraničních časů, výhledy a svobodné stráně. Projdeš kousek nad Leštnicí, poslední zaniklou připomínkou lidských osudů; Maříží, jež je barevnou mozaikou dob, až tam, kde končí cesta po hranici České Kanady.
Přechod Slavonice-Fratres je svými objekty a vysílačem její symbolickou tečkou. Je vyslancem krajiny, země bez hranic, která stále vysílá. O tom, kdo je.
O tom, co je -.-././…/-.-/.-//-.-/.-/-./.-/-../.-///