1. máj

Strážce
17. 4. 2020
Zkratky
18. 5. 2020

Čas lásky i fantazie.
Na barevné šachovnici lesů se odehrává květnová partie mistrovských tahů.
Všichni hráči v rozmaru mládí, na vrcholu umění kouzel a sil.

Tvá cesta začíná v srdci České Kanady. Je skryté a v bezpečí. Chrání jej kopce a hřebeny – Skalka i Kamenný vrch, Uhliště, Trojmezí, Podhradský a Mlýnský les. Hlavní tepna Pstruhovce míří k jihu, předivo vlásečnic a žil se vrací ze tří světových stran.

Staré Město pod Landštejnem je v prvomájovém odpoledni rušné a živé nad poměry. Tu a tam cyklista, občas reprezentant spanilých jízd a nahoře U Kříže traktory plnící svou občanskou povinnost. V plné polní.
Napříč Českou Kanadou se dnes vydáváš prožít tóny a barvy jarní vrchoviny.

Jednota na návsi kdysi nahradila bývalé, než se jím stala ona sama. V jednotě s celkem i jeho historií připomíná, že věci jsou dílem perspektiv. A ty se mění. Od slavného otevření až po zvyk současnosti.
Volným krokem směr hrad. Mraky jsou pestré jako pěvecké výkony letců, a když nahoře přehlédneš celé Staroměstsko, promluví k tobě hlas jeho srdce a spojí se s tvým. Snadněji než kdy jindy. Je lásky čas a srdce jsou otevřená.

Proměny landštejnských lesů vytvářejí rozhledy – skrze borovice ke Stříbrnému vrchu i dolů k přehradě, kde výškový rozdíl nabývá dramatičnosti Alp.
Opona mladé smrčiny se s přibývajícími lety zvedá a odhaluje zátiší skalní kaple představující stavební předehru fortifikační romanci o kousek dál.

Landštejn je se svými domy a dvory v podhradí již téměř připraven na první návštěvnickou zteč. Až otevře svou bránu a jeho tiché zdi se naplní hlasy obdivovatelů, bude potěšen a rád. I samotu je třeba střídat a výhled z věží už čeká na jiné.
Za Holubníkem, v jehož dveřích prozatím vysedává jen limonádový Joe, se v zatáčce skrývají ještě jedny stopy dávného osídlení. Dole se cesta stočí ke skalám a potokům. Vítr tam zpívá a rozeznívá údolí, které už dobře znáš. Je vstřícné a laskavé, plné radosti, že jsi zase tu.

Lesní silnice nad roklí tě pak s přímočarou jistotou vrátí k Žišpašským rybníkům. Jak vyjdeš z lesa ven, omamná vůně slunečných polí – s tebou a rozkvetlým světem tak silně spojená – rozprostře nad zemí zářivý okamžik, šťavnatý ve své prosté jednoduchosti. Vše je rázem jako by poprvé a nové, nekonečně intenzivní.
Je lásky čas.

Potkáš rozesmáté skupiny lidí kroužících kolem vsí, osamělé cyklisty i rodiny s dopravními prostředky pro děti malé a ještě menší. Žluté značky po stromech tě vyzvou k následování, výzvu přijmeš a po chvíli přijdeš v další les. Za tebou zůstane nálada kraje rašelinných rybníků, Blata a Klenové.
Stín stromů zařídí přirozený střih filmového plátna tvé výpravy, protože další z obrazů je už přichystán. Pastviny, meze a křoviny. Za kolejemi zelený tunel a Hůrky a Senotín. Agrární terasy, kravíny, samoty, pazderny, kaple i chalupy.
Kdo asi pokládal základní senotínský kámen?
Místo zvolil více než dobře.

Vyhoupneš se do sedla a hned je tu Kunějov. Nad ním nálady a vůně večera. Přilnou k tobě a ty k nim. Očarují vše, čím nasloucháš, a způsobí, že se zas můžeš opustit a vzlétnout.

Nad kačležské samoty, nad mlýny i břízy při potocích. Nad Řasy a Hejlíček.
Hrát si s větrem, snášet se k hladinám rybníků, poslouchat volání země i nebe.

A až se budeš v májovém tichu vracet do Horní Pěny za kopci, pohleď vzhůru,
v závojích blankytu se hvězdy milují.
Je první máj, je lásky čas.