Zrození cest
26. 7. 2018Zápisník pohraničních javorů
14. 8. 2018
Čas otevřenosti vůči všemu, co přichází. Každý den přichází s něčím novým a možné je všechno. Zaběhané scénáře se rozpouští v letních parnech a bouřích a žije se víc. Probouzíš se bez znalosti azimutů, jež tě povedou dnem, přesto jsi za chvíli ve městě či krajině a věci se dějí. Potkáváš lidi a situace, co na sebe spojitě navazují. Události se vzájemně inspirují. Objevuješ plnost prázdna. Vprostřed léta, kdy se běh dnů zpomalil a září leží za horizonty. Kdy se zdá, že takhle to bude napořád.
A navíc! Tohle léto je čímsi jedinečné. Způsob, jakým se projevuje. Jak voní a šumí, jak rychle zraje. Jak vypadá po sklizni a balíky po polích rozhazuje.
Všem smyslům se nabízí známé, co je v té stejné chvíli úplně nové. Snové. Léto žije!
Vyšpachy. Na návsi za soumraku začíná noční cesta. Vystoupáš k poslednímu domku při silnici k Sedlu, nad obzory už planety vrací sluneční světlo. Venuše, Mars a Jupiter tě doprovází večerem, letní uvolněností. Kobylky, cvrčci a další tvorové vyhrávají své melodie. Exkluzivita opravdovosti. Pohlédneš na kraje lesů, obejme tě náruč stromů, zavoní voda Sedelského rybníka a zdáli uslyšíš rozhovory vesnických psů.
Rychlost kroku sladěná s tím vším a v Sedle už je noc.
Českokanadské vsi jsou okouzlující v jakýkoli čas roku, o horké letní noci snad ještě víc. Ozdobné štíty domů osvětlené mihotavým světlem lamp, zurčení potoka, kočka, co se zjeví jako duch, prozkoumá situaci, pozdraví a v mžiku je zas pryč. Svobodná tulačka vesnickými zákoutími nejzápadnějších míst kraje. Stejně tak ty se ztrácíš vě tmě k Číměři.
Jsi putující vědomí, v němž se promítá film.
Uvědomíš si jedinečnost své zkušenosti. Právě teď se může krajina takhle vidět jen v tobě. A proto tu jsi, stejně jako jiní jinde jsou.
Dole u potoka už proudí chladný vzduch, na nejvyšším místě se do tebe však opře číměřský fén vanoucí údolím Koštěnického potoka. A můžeš se uvelebit uprostřed silnice, ještě vyhřáté, být na chvíli jí, a hvězdná pastvina znovu ožije. Jedno z největších tajemství – že vůbec něco existuje – podtrhne padající hvězda Perseid a můžeš jít dál.
Scházíš k Číměři, v tobě se vidí stromy a hvězdy, i slyší dech kraje. To vše je domov, jejž tvoříš a obýváš.
Domy, silnice a chodníky akumulované číměřským dnem hřejí i v čase předpůlnočním, silnice 128 se stala pěší zónou a ležet a jít na středové čáře má v sobě špetku kočičí svobody.
Nahoře za zatáčkou se ještě ohlédni, nad Kamencem právě vychází Měsíc. Nad Číměří, Sedlem i Bílou. Včera se schoval do stínu Země.
Teď už zas září.