Údolí věčného jara

Z Číměře vyjdeš v místech, kde se s ní setkává Koštěnický potok. Ve zvukovém poli se mísí ptactvo všeho druhu, šumění trav a z lomu tuny přesouvaných kamenů žuly obtěžkávajících pásové dopravníky. Před tebou údolí a první samota vpravo pod lesem je náčrtkem obrazu, který lemuje cestu až ke hrázi Kačleháku.
Sloupy telegrafu vonící po pražcích úzkokolejky připomínají střídmost komunikace a i ta silniční, třebaže asfaltová, jako by sem patřila odjakživa.
U křížku se dáš polní cestou doleva zadem k Bílé skále a jak se před tebou objeví travnaté stráně s osamělými stromy a mezemi, pocítíš intenzitu života, co se tu před pár týdny probudil. Rozmanitost jeho forem, pestrost barev, zvuků i vůní.
Keře planoucí květy, trnky, čerstvé listy mladých bříz i první bukové. Nádherná zelená.
Opustíš cestu a vyběhneš nahoru k lesu. Otočíš se zpátky a co zbyde, je už jen žasnutí. Spatříš údolí v celé své kráse, v barvách skoro májových, hru odstínů, přehlídku unikátnosti s defilujícím klidem a tichem zvučných jmen.
Cesta tam a zase zpátky však pokračuje a během chvíle už sbíháš dolů k potoku, kde zpoza keřů a stromů vykukují červené střechy táborových chat.

Bílá skála. Místo letních dobrodružství, jimiž prošly tisíce táborníků. I ty máš tu zkušenost a možná je to vůbec tvůj první tábor, kdy se vrháš do všech her s nadšením a energií bez konce.
Takhle když se hraje, pak každý den a každá chvíle tří týdnů mezi bývalou usedlostí a chatkami jiskří napětím a překvapením, jaká nová hra na tebe ještě čeká. S přáteli ve 3. družstvu držíš partu a uděláš pro ni cokoli. Stavíš chýši u potoka a obdivuješ Setonův hrnec s jeho zemitou gastronomií. Při světle Měsíce kličkuješ mezi chytači a po louce sbíráš stříbrné kameny, stopuješ Smrkovníky skoro až k jejich tajné základně a brodíš se bažinou, co ti sahá víc než jen po pás. Baví tě to a chceš ještě víc. Svět instruktorů je připraven a po tři týdny tě zásobuje výzvami a hrami, scénkami a spoustou smíchu. Atmosféra, kterou tábořiště žilo a stále žije, zanechá dojem, co se při každé návštěvě probudí. I to je součást Údolí.

Chodit můžeš kdekoli. Jsi v bezohradním kraji, téměř bezpolním a svoboda pohybu ve všech směrech je až na výjimku potoka a několika rybníků zcela bezbřehá. ‚Já‘ a ‚moje‘ se rozpustilo ve společně obývané. V jednotné země dílo.
A tak od tábora tě trochu zapomenutá, přesto kameny vyspravovaná a křížky míjející cesta dovede přes starý most k samotě, co je stejně jako na bývalé druhé straně hranic bez plotů a ještě s elegancí udržovaná. Koštěnická mozaika vypovídající o způsobu, jakým se zde žilo.
U mlýna přijdeš k potoku. Přivítá tě jarní svěžestí, překročíš můstek římským vojákem strážený a ocitáš se ve světě, který svou atmosférou a živoucím temperamentem činí viditelnou podstatu Údolí a jeho obyvatel, současných i dávno minulých.
Možná je to starobylostí objektu či snad jen pouhým jejím vědomím – místo má výraz a sílu. Právě proto si k sobě přilákalo člověka, který byl zrozen, aby sem patřil.
Zvuk ještě suchého rákosí, písně letců, zurčení potoka a v moři zeleně a bílých květů vodní mlýn.

Pak podél vyschlého náhonu a samoty u lesa čp. 2 až k Pěti břízám. Povahou kraje pod hrází Kačležského rybníka jsou jakoby náhodně umístěné usedlosti obklopené sady, osamělými lipami i řadami smrků. Vše se pojí v dokonalý celek, kde se i mistři Feng-šuej vrací do školních lavic.
Pro tebe ještě obohacený o setkávání z dob táborů U Pěti bříz, kdy tu žila své dny paní Lukšová, báječná žena, co Údolí zažila v rozkvětu svého života v časech poloviny let čtyřicátých.

Projdeš kolem jediného tábora ze čtyř, co zůstal, a jsi na počátku – na hrázi Kačleháku. Čarodějnice teprve přilétnou a hle, támhle už se kdosi koupe! Možností pro tuto činnost je bezpočet. Pláž, plošina a schody jsou jen výběrem z nich. U nich se ještě na chvíli pozastavíš, potěšíš ticho svou přítomností a vyrazíš zpět dolů, do Údolí.
Nad mlýnem, Kunějovskými samotami.

U úlu ještě vyfasuješ první letošní žihadlo, to aby pak med lépe chutnal, a po chvíli už kolem tábora a Dobrovodských jednot ve stráních míříš do středu údolí potoka Hostice. Je jím Číměř a v ní milá paní, co ti s úsměvem ještě těsně před zavíračkou prodá něco na cestu.

Údolí se mění a ty s ním, jedno zůstává. Ať v zatáčce nad mlýnem, při samotách pod Kunějovem či ve stráních u tábora, tady všude je zvláštně příjemně, tady je ti jako doma.