Směr jih

Západní hřeben vstupuje do krajiny u Malíkova nad Nežárkou a už s ní zůstává až k hraničnímu Staňkovskému jezeru.

Je poledne a slunce tě naviguje. Silnici 128 opustíš v místě, kde bývala pila, a zamíříš do polí směrem, kterým tušíš Dolní Pěnu. Půda je ještě zmrzlá, ale sníh hřeje. Jsi tu jen ty a pár srnek. Zvědavě tě okouknou a zmizí za horizontem. Žádné značky, žádné cesty. Jen pár mezí, co přežily dobu bezmeznou, naznačí, jak se zde hospodařilo.

Ves projdeš zase trochu jinak, to aby zůstala svěží, a za chvíli už se rozhlížíš od kapličky v Malíkově. U ní porozumíš západnímu hřebenu – dál už si svůj kus Země hlídá Nežárka a nad ní s velkým nadhledem Políkno.

A jak porozumíš, tak přijmeš, a pokračuješ k jihu kolem Markova kopce. Dříve mu říkali Na kazatelně a staneš-li na vrcholu, víš proč. Na východě rýsuje své tvary tvůj kraj a uvidíš-li slunce, jak vychází zpoza Řas, je naslouchat snadné.
Za lesem se skrývá tesařská Nová Ves, a protože ve vojířovských lesích je ještě chlad, stočíš svůj krok k severu. Ke Lhotám a Žďárům.

Scházíš po pastvinách a každý krok je nový. Tam dole si šumí svoje teď jedna řeka…