Do Bystřice!

… se můžeš vydat na mnoho způsobů. Zaveze tě tam autobus od Žižkových kasáren, lokálka ze Střížovic, cyklotrans z Budějic. Na běžkách k ní dobruslíš z Hradiště, na kole došlapeš z Heidenreichsteinu, přiběhneš z Artolče, přiletíš z golfu.
A přijít můžeš odkudkoli. Třeba z Krampach.

Od kaple na břehu Lhotského potoka, od statků a usedlostí, od chalup a chat se vydáš do strání pod Kalištěm. Na elektrickém vedení si povšimneš v letošní zimě vzácné námrazy a také zastávky autobusů na zahradě jednoho z obydlí. Klasická plechová konstrukce v roli zahradního domku i pergoly. Z výšky vše doplní hlas káněte a volání lokálky s tikotem pražců nesoucí se absolutním tichem nedělního odpoledne tě popožene dál.

Lomy, skály, kapličky lemují tvou trať k Hůreckým samotám. Na kraji lesa jsi o mnoho metrů výš než v údolí a sněhu tu bývá víc. Tentokrát je tu nejvíce dřeva v hromadách a z jedné takové už obhlížíš hůreckou náhorní planinu. Obraz ti připomene, jak o České Kanadě psal autor jejího jména, Jaroslav Arnošt Trpák:

Přehlížíte nejromantičtější koutek české země, vlní se terén do kopců a tmaví se lesními porosty, díváte se na nesčetné hladiny nejen velkých rybníků, ale hotových jezer orámovaných hustými lesy. A kamkoliv pohlédnete, všude se lesknou rybníky, široké potoky, točí se řeky, lesnaté kopce řadí se za sebou v nekonečných řadách.

Nato se po stromech začnou objevovat symboly loupežnických stezek a s nimi opustíš místo, kde před staletími vyrostla obec s obrysy katastru, jež je jediným žijícím medvědem Novobystřické vrchoviny – slavatovská erbovní přízeň s tímto zvířetem se naplno projevila při vyměřování hranic hůreckých lesů a polností náležejících ke vsi.
Dál lesem kolem Školek až dolů k Hlinitému rybníku, Ovčárenskému potoku a Staleckerově samotě. Decentně zasněžená pole, z nichž vykukují pohraniční hvozdy, albeřský komín i bystřická věž.
Severovýchodní přístup k pohraničnímu městu má svou vlastní poetiku. Ovčárna je svět ve světě, a když za hrází Důlku otočíš k jihu a obkroužíš SST, promluví k tobě to jedinečné kouzlo českokanadství. Znáš ho z bývalých vesnic, ze Starého Města, Návar i Stálkova.

Ulice Na Zátiší zůstává skrytá, sotva ji postřehneš na příjezdu od Slavonic. Teď z ní vycházíš poznávat Novou Bystřici z nových perspektiv.
Z náměstí do Hradce, tisíckrát projetým směrem, jenže tiché odpoledne rozehrává své příběhy a ty vidíš a nasloucháš. Kostel sv. Kateřiny vedle školy, auty míjený, tu stojí v celé své naléhavosti; boží muka u Almy působí spíše jako pohádkový rozcestník a desítky svíček a pomníky připomínají ty, kteří žili tato místa před námi.
A vpravo vzadu za obcí je tomu také tak, jen bez svíček.
Je to tak zvláštní. Titíž lidé, narození ve stejném vesmíru, na stejné planetě, žijící ve stejném městě, spočinuli na tak různých místech. Přese všechny odlišnosti se však nakonec stejně setkali. Byli jen různými projevy života a ten je společný všem.

Naproti ve svahu to jako dovětek jde se všemi z kopce. I s kopce. A pak zase nahoru. Hradišťská sjezdovka v plném provozu, sněhu dostatek.
Po pastvinách, mezích a polích, zarostlými cestami se vrátíš do Potočné.
Najdeš tam zastávku, kapli, úsměv i absolutní klid.