Strmilovské zpěvy

Ranní autobus jede zvlněnou zemí do Kunžaku. Obsazenost tvoří tři cestující a kormidelník. Styl vzdušný, prostorný a taky osobní. Tady se za jízdy může mluvit s řidičem a interiér se stává domáckým.
Azurovou modř doposud obývají ti, co se zrodili před svítáním, avšak paprsky jednoho z posledních únorových dnů je už rozpouští a předjaří se snáší na tající pole a ledy rybníků.
V Člunku přistupuje posádka obývající jinak školní lavice kunžatecké základní a stroj je rázem nad poměry zaplněn. Ještě Lomy a o pár minut později už náměstí a živo jako vždy před osmou.
Krátká technologická přestávka a znovu nastupuješ do stejného autobusu a zdravíš stejného řidiče, který tě proveze probouzejícími se vesnicemi až na místo, jehož přitažlivé síly byly vždy blahodárné.

Strmilovské náměstí má v sobě otisk času. Zastav se a prožij jeho intenzitu. Možná se po chvíli otevřou dveře stavení v horním rohu náměstí a v nich paní, které vždycky všichni říkali teta. S úsměvem a radostí ze setkání s těmi, jež měla ráda.
Pak příkrou silnicí k potoku blíž. Ideální sáňková dráha to prý bývala. Kostky nahradil asfalt a za zatáčkou se může objevit až příliš mnoho koní. Raději najdi si vhodnějších míst, je jich tu dostatek.
Na mostě zákaz vjezdu a fascinující změna. Silnici ke Kunžaku pokryla filosofie prašných cest. Procházíš po ní a můžeš zažít Strmilov, jak vypadal před půl stoletím a ještě dřív. Na třech stech metrech se čas zvláštně zpomalil a umožňuje ti dotknout se vesnické tváře tohoto i všech jiných měst. Zážitková turistika první třídy! Pěší i prašné zóny jsou vděčny svým zákazům.

Překroč řeku, co napříč vrstevnicemi proudí k Telči, a vydej se k Budkovu. Cestou zas uslyšíš život ve větvích a zpěvy, které jsou barevnými kontrasty k tichu zimy. Veselí z toho, co se chystá, z toho, co je.
Kostelní věž, kaple, vodojem i Javořice se ještě jednou spojí ve společný obraz a pak už cesta klesá do vsi. Doprovází ji nové okolí – lesy pokácené, lesy jiné. A vůně. Do všech předjarních – dobře je znáš – se citlivě a způsobně přimísila střížovická fabrika. S překvapivou jemností a elegancí oznamuje přítomnost jednoho z mála průmyslových objektů na samé hranici České Kanady. Co všechno už se v ní vyrábělo! Látky, sukna, víčka, plechovky, potisky, zátky, uzávěry a ještě víc.
Lidé z okolních vsí sem docházeli za prací a přese všechny změny to platí i dnes. Přichází též z obce, do níž právě vstupuješ.
Ranní Budkov stejně jako polední i večerní vyzařuje klid a jeho návštěva po osmé hodině předjarní se může stát vzácností.
Ledy rybníků tě potom obklopí a za společnou hrází, co kdysi voda zbořila a jiný z pohotových řidičů svůj autobus včas zastavil, tě čekají dvojčata: Vlčice-Střížovice.

Hned zkraje bytovka se zašlými okenicemi, starou střechou a dooranžova oprýskanou omítkou – jiná doba je tu na prodej. Naproti vila ve slohu ještě dávnějším a o pár desítek metrů níž už haly a komíny lemované stavebními prvky let socialistických. Hotel je jejich vlajkovou lodí a restaurací.
Scénu doplňují tři bloky zaměstnaneckých paneláků a návesní rybníky, křížky, kaple, statky a usedlosti. Když se na ně z kopce za vsí podíváš, všechno se spojí, dá smysl a vykreslí úsměv na tvé tváři.

Vzduch se třpytí, jeho křišťálová čistota a energie občerství podstatu tvého těla. Země ožívá!

Nalevo střížovické úzkokolejné nádražní je toho času spíš Střížovice-Schlag, protože i v ratmírovských končinách les mizí a kolem cest voní až příliš mnoho dřeva. Bašta na hrázi Krvavého rybníka podtrhuje, co se děje po celou cestu. Lesy mění tvář – poměr borovice : smrk se převažuje ve prospěch pískomilného a korby náklaďáků kamsi odvážejí kilometry dřev. S nimi odjíždí i jedna doba České Kanady.
Zastavíš se u stavidla a na obzoru postřehneš fotogenickou konstelaci ostrůvku a Kunějovských vrchů. Osamělý vysílač se v dálce potkává s osamělým stromem a v oceánu změn vytvářejí souostroví času.
Za lesem už můžeš běžet k Hospřízi, těšit se ze zpěvů okřídlených účinkujících stejně jako ze síly těla a nasávat všechny vůně, které nabízí předjarní vesnice – souzní s těmi, jež jsou od prvních dnů zakódované na tvém věčně se měnícím datovém úložišti.

Je živé, a proto pokaždé jiné,
jedno ale víš – krajinu miluje.